Kulturní šok?

Ještě v Čechách jsem byla varována, že mě čeká kulturní šok. Ve svém životě už jsem se nacestovala celkem dost, tak jsem to brala trochu na lehkou váhu. Jsem přece otevřená novým věcem i odlišným myšlenkám. Jsem zvyklá na jinakost, vítám ji.. Mno. Nevím, zda bych to, co se tu teď kolem mě (a co se ve mně) odehrává, nazvala kulturním šokem – ten název mi nepřipadá odpovídající – něco se ale rozhodně děje.

Kulturní šok znamená, že člověk vystřízliví z prvotního okouzlení kulturou, v níž se ocitl. Ze začátku je vše nové a skvělé, leckdy lepší než „doma“. Po nějakém čase se však začne ukazovat, že i v oné „nové“ zemi jsou věci, které nefungují, jsou lidé, kteří nejsou vždy milí a úžasní a inspirativní, atd. Je to vystřízlivění, které bývá bolavé a smutné. Okamžik, po kterém se řada lidí sebere a odjede domů.

             A teď, co že se to děje tady. Má fránina se zlepšuje, zvolna, pomalinku, ale přece a já začínám vidět – a slyšet spoustu věcí, které mi dříve unikaly. Můj přístup k výchově (a já tu jsem od toho, abych pomáhala s výchovou kluků) se zdá být v řadě podstatných věcí velmi odlišný od přístupu mých šéfů. To logicky plodí konflikty. Dochází taky ke spoustě nedorozuměním, protože mě prostě dopředu nenapadne, že by něco mohl být problém. Je otázkou, jestli je to jen období „vymezování hranic“ nebo jestli je to začátek cesty domů..

             Když nad tím tak přemýšlím, asi jde o kulturní šok. Kulturní šok „v malém“. Nevztahuje se totiž k Francii, Francouzům a francouzské kultuře, ale k lidem, s nimiž mám pracovat. Z počátku jsem byla hodně nadšená z toho, jak to tu funguje. Po mých prvních deseti, patnácti přešlapech, které většinou plynuly jednoduše z jiných životních filozofií, mé nadšení znatelně opadlo. Poslední dny tu byly zvlášť těžké. A vyvrknutý palec u pravé nohy (ano, jde to:)) tomu všemu moc nepřispěl.  Už druhý týden nemůžu pořádně chodit, natož běhat a obecně jakkoli sportovat. Chybí mi to děsně. Přesto ale – a možná tím spíš, jsou tyto dny velmi silné. Nechci to tu vzdát. Sice teď nesmírně vítám výlet do Čech, potřebuju vydechnout, ale těším se na návrat sem do Francie. Vím, že má práce mě bude bavit – pokud s šéfy nalezneme cestu, jak spolu vyjít. A pokud ji nenajdeme, vím, že se mám kam vrátit. S tímhle vědomím jsou zdejší boje mnohem snazší. Díky za to. :)