19. června, den po příjezdu
Lidé ve
Francii se usmívají. A jsou nesmírně ochotní, když vidí někoho, kdo je
ztracený.
A Paříž je
barevná. Lidsky barevná. Pro ty, co mají rádi pestrost – a já mezi takové lidi
rozhodně patřím – úžasná podívaná. Jsem zvědavá, co se ukrývá pod povrchem.
Uvítala
mě hudba. Na nádraží Austerlitz v Paříži je klavír, ke kterému si kdokoli
může sednout a něco zahrát. Klučina, který preludoval, když jsem se tam
objevila, hrál U2. Po chvíli jsem se odhodlala a připojila se k němu
s flétnou. První francouzské hraní. Milé. Jupijou:). V autě mých
budoucích šéfů hrála také hudba. Tentokrát klasika, Chopin. Kouzelno:).
20. června
Poprvé jsem se
byla projít ve městě. Předpokládám, že jsem zatím viděla jen tu ošklivější
část:).. Ať tak či onak, objevila jsem trh a jedno moc příjemné knihkupectví
s knížkami pro děti. První věc, kterou jsem si tu koupila (když pominu
jízdenku na metro a jídlo na nádraží v Paříži) je proto knížka.
21. června
Asi v půl
jedenácté si mě vyzvedla Maria (jméno je vymyšlené, chráním osobní data,
haha:)) z organizace, která mě tu jako dobrovolníka má na starosti. Podpis
smlouvy, spousta otázek, zařízení bankovního účtu, oběd v restauraci
Artist. Nikdy jsem nejedla tak dobrý větrník.
A nepila tak dobré kafe:). Potom procházka ke katedrále, řece a
knihovně. Nic víc tu v podstatě nepotřebuju. Zatím:). Mluvily jsme anglicky.
Celou dobu a já si zase po pár dnech v něčem připadala hrozně šikovná :D.
Odpoledne
vyčerpaná chvilka. 15 minut jsem jen ležela na posteli a zírala na nebe a strop
vedle něho:). Nevím, zda mé tělo ještě dohání odpočinek za poslední český týden
nebo zda mě přepadá únava z té obrovské snahy tady všechno pojmout (jazyk,
ale i zvyky, myšlení,..), každopádně doléhá silně. :)
Krátké
povídání s paní domu (dáma, která má na starosti jídlo a veškerou čistotu
v domě). Začínám rozumět. Jsou to nádherné chvilky. Malá vítězství. K
obědu jsem měla /poazon/ - ne, tos neměla, to bys byla mrtvá. Co? Proč? Jo
ahaaaaa! :) Na vysvětlenou – francouzsky se řekne ryba „poisson“, „poison“
ovšem znamená jed. Výslovnost je stejná, jen v prvním případě se říká
s a v druhém z. A pochopila
jsem, co všechno mají za přístroje v prádelně. Nejen pračku a sušičku, ale
taky stroj na odstraňování vlhkosti!!!! :))
Hraní
v rámci Svátku hudby (kluci tu mají k dispozici bicí). Pršelo. A
jeden z kluků pro mě přišel, abych nemokla a stoupla si k nim pod strom. Jsou
na mě hrozně hodní. A hráli hezky. Chtěla bych s nimi víc muzicírovat.
Hrát jen jednou za týden je hrozně málo. A oni v sobě tu hudbu mají.
Svátek
hudby proběhl poprvé v roce 1982 v Paříži. Dnes už se slaví po celé
Francii a i v mnoha jiných zemích. Dokonce i v Čechách. Kapely všeho druhu hrály na
každém rohu. Zažít tohle v Paříži... Nu a úroveň byla – často vlastně dost
tragická, ale to je fuk. Lidé zpívali a tančili... přestože pršelo. Krása.
22. června
Hani, Vaší, dojedla
jsem fíky (ňam – ach jo:)) i čokoládu od Eli (totéž).
Budu muset
začít experimentovat s francouzskými dobrotami. Ach jo, děsný úděl:).
Poprvé se mě
někdo zeptal, jestli tu (rozuměj ve Francii) chci zůstat. Ta otázka mi připadala
naprosto nepatřičná. Zvláštní:).
24. června
Vím, kde si
budu kupovat mýdlo, deodorant a šampon.
Vím, kam budu
chodit běhat. Je to kousek a bude se tam běhat dobře.
Rozhovory už
se neomezují jen na 2-3 věty, jejich počet jsem rozšířila tak na pět. Daří se.
Ale stále mi nejde do pusy to jejich bláznivé r.
Zavírám se.
Únava tomu jen přispívá. Toužím s někým mluvit, ale nezmáčknu to tlačítko,
nezavolám. Představa, že bych někam měla vložit svůj komentář nebo něco
„olajkovat“ se mi hnusí. V určitých směrech prostě nejsem a nejspíš nikdy
nebudu dítětem téhle doby. Neumím to s fejsbukem. Neumím to s tím
přehršlem informací, které se na mě odevšad valí. Chtěla bych poznat, okusit
miliardu věcí, ale když přijde volný večer, hodinka před usnutím, nevím, jak
s ní naložit. Já prostě nadevše miluju – a potřebuju rozhovor.
S živou bytostí, naživo. Dotek. A nemusí to být dotek milostný. Obětí.
Cvrknutí do nosu. Pošimrání. Ano, tohle mi tu zatím chybí velice.
Takhle skončil
můj první týden zde, v zemi vína, fantastických sýrů a lidí, kteří mluví
divnou řečí:). Co bylo dál, se dozvíte po reklamě. Haha:). Nu, řekněme, že za
pár dní.
Na závěr ještě
technická poznámka. Pro ty z Vás, kdo byste mě narychlo chtěli kontaktovat,
tady je mé francouzské číslo: +33 682 457 667.
náš dům, moji společníci a skládací stůl na pinčes, johooo
Žádné komentáře:
Okomentovat