O stesku, o paměti a o „problematických“ dětech

Netrpím tu nemocí zvaná osamělost. Neustále jsem mezi lidmi, někdy možná víc, než je mi třeba. Takže to vůbec není o tom, že bych se utápěla v žalu a tázání - proč já nána bláznivá nezůstala radši doma... Ne. Je mi tu dobře. Se vší únavou, která k tomuhle druhu výletu asi neodmyslitelně patří, se všemi obtížemi, kterým tu čelím. Cítím, neuvěřitelně silně, že právě prožívám jedno z nejnáročnějších, ale zároveň nejinspirativnějších a nejvíc obohacujících období svého života.

               A přesto, stále častěji „zavanou“ Čechy. Ozvěny drobných a přesto nezapomenutelných chvil, sem tam kout, který mi připomene nějaké místo v Čechách, chutě, tóny, hlasy, tváře.

               Zvláštní, že se to všechno vynořuje až teď, po pěti měsících. Ale nakonec, možná to není až tak zvláštní. Teprve teď se, po počátečních bouřích v Limoges, všechno uklidnilo. Až nyní si můžu dovolit oslabující emoce jako je stesk po domově. Dříve by jen přilily olej do ohně a on už byl tak dost silný a nebezpečný. Taaaakže, chcete se vyhnout stýskání? Dopřejte si pořádný psychický teror! :)

               Teď jsem v bezpečí, v klidu, a mé myšlenky se víc a víc stáčí k Čechám. Libuju si v tom rozjímání. Maluju si, co všechno podniknu mezi vánočními svátky, čemu se budu věnovat na jaře po mém návratu. Je toho hromada, takže jsem začala sepisovat své oblíbené sáhodlouhé seznamy, abych náhodou nezapomněla na něco „hrozně podstatného“ (jako je zmrzlina v Tuchlovicích nebo výlet na Jizerku):).

Čas od času ale na návštěvu zavítají i vzpomínky na věci, činnosti a chvíle, o kterých jsem si myslela, že jsou pro mě uzavřené. Také jsou jednou z tváří stesku – tou citlivější, bolavější. Protože není se kam vracet, není na co navázat. Tehdy si uvědomuju, jak nesmazatelně se do nás vepisuje vše, čím procházíme. Něco ukončit nakonec vždycky znamená jen omezit svou budoucí aktivitu v této věci. Stačí ale cokoli, třeba pouhopouhé jedno slovo, a vše je tak živé, jako bylo před měsíci či před lety. Se vším dobrým i zlým.

Ach ty vzpomínky. Máme chuť tišit je. Nechat minulost minulostí. Zaujmout neutrální postoj, oprostit se, získat odstup. Možná, že je možné získat to poslední. Ale emoce, které jednou byly silné, už na své síle nikdy neztratí.

              Lidská paměť mě fascinuje. Tím víc, že teď pracuju s dětmi. Každá vteřina jejich života se v nich ukládá. Většinou na nevědomé úrovni, ale každopádně ukládá. Především jako pocit, který měly v nebo z nějaké situace. Myslím si, že právě ony pocity, emoce, nás všechny (protože i my jsme byli dětmi) vedou v našem jednání. Jak se k nám zachovali rodiče, když jsme udělali nějakou hloupost? Zajímalo je proč? Rovnou nás, bez diskuzí, potrestali? Vedli nás k nápravě škod? Zůstali věcní a věnovali se problému nebo na nás navalili hromadu výčitek a nadávek týkajících se naší osobnosti? To všechno si pamatujeme my a pamatují si to i děti. Naše přítomné chování se zkrátka nevznáší ve vzduchoprázdnu. Je naplněno našimi minulými zkušenostmi, zážitky, prožitky. Často to neumíme slovy pojmenovat. Ale jednáme v očekávání reakce, které se nám dostalo dříve.

V práci slyším dennodenně křik, často odtrhávám jedno dítě od druhého. Jsou ty děti „od přírody“ horší a zlobivější než jejich méně problematičtí vrstevníci? Jak je to s těmi geny? Hrají roli, ovšem. Ve smyslu přirozeného charakteru, vloh. Ale mnohem podstatnější než to, co jim bylo dáno do vínku, je podle mě to, jak děti byly vychovávané. Jakými metodami, jakými postupy. Jak se k nim i v jejich raných letech chovali jejich nejbližší.

Tak jako my se učily chodit, jíst lžičkou a později příborem, ale učily se taky řešit konflikty, vyrovnávat se s vlastními chybami, reagovat na nefér jednání druhých. Jak? Jakým vzorem jim přitom byli rodiče, babičky, dědečkové, tetičky a strejčci? Co se stalo, když děti udělaly chybu?

             Jsem přesvědčená o tom, že naše děti nejsou horší než děti jiné. Jen si často prošly už jako malinkaté šílenými věcmi. Zvnitřnily si vzorce chování, které nejsou funkční. Ty děti ale nevědí proč a už vůbec nevědí, čím je nahradit.

Víme, jak těžké je odnaučit se chyby, které jsme se naučili například při studiu jazyků. Odstranit chyby v jednání je tisíckrát těžší, než se přeučovat špatně zapamatované slovíčko. A my to od dětí přesto chceme, nejlépe hned teď. S takovým požadavkem nemůžeme uspět.

Učit „problematické“ děti novému jednání – takovému, které jim do jejich života vnese více klidu a radosti, a které nebude obtěžovat a ohrožovat ostatní, je nevyhnutelně dlouholetý projekt. A vyžaduje ohromné úsilí od všech zúčastněných. To znamená nejen od dítěte! Ale i od vychovatelů, učitelů, lékařů, nejlépe všech lidí, kteří se s oním dítětem pravidelně setkávají. Možná se zdá, že šance na úspěch je minimální. Nebudu tvrdit, že to tak není. Ale nakonec i minimální šance je lepší než šance žádná. Proto ji nezahazujme. Využijme ji.

Obrázkový říjen

Zdravíííím!

Po pěti měsících ve Francii přišla ta chvíle, kdy se mi nedostává času na psaní.
Posílám proto aspoň fotky, z několika míst, které jsme ještě v říjnu navštívili, z našeho herního večera, a na závěr taky fotky mého nynějšího bydlení.

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/PodzimniBrive?authuser=0&feat=directlink

Přeji vám kouzelné dny,
ka

Jak že se to má s tou francouzskou kuchyní

Neptejte se mě prosím na žáby a šneky. Ještě jsem s nimi neměla tu čest. Až to přijde, dám vám vědět.

 Nuže. Chtěla bych vyvrátit mýtus, že francouzská kuchyně je fantastická vždy a za všech okolností. Ne. I tady člověk sem tam narazí na téměř nejedlé jídlo mdlé chuti, nebo na jídlo jedlé, ovšem žaludku nesvědčící. Faktem ale je, že pravděpodobnost, že se vám to tu stane, je mnohem nižší než v Čechách.

Francouzi si potrpí na kvalitu. Obecně se to má tak, že to, co zde patří k nejlevnějším a nejméně kvalitním produktům, by u nás bylo hodnoceno jako produkt kvality střední nebo dokonce vyšší. Rajčata tu tak například - na rozdíl od rajčat koupených v Čechách v Tescu - mají chuť.

Zajímavá je pestrost zdejšího stravování. Jí se tu ohromné množství zeleniny, ovoce, ořechů a semen, výrazně víc druhů masa (včetně koniny nebo žraloka), ryb a mořských plodů. Francouzi s jistou dávkou nepřehlédnutelné hrdosti říkají, že sýrů prý ve Francii existuje na 365 druhů. Co ale nejvíc ocení mlaďoši, se kterými pracuju? Brambůrky, čokoládu, gumové medvědy a kolu. Jisté věci jsou podle všeho stejné ve Francii jako v  Čechách.

Pár poznámek ke zdejšímu stolování. Večeře není jen obyčejným jídlem, je především možností pro setkání celé rodiny. Momentem, kdy si všichni mohou povyprávět o uplynulém dni, a předestřít, co se bude odehrávat ve dnech příštích. Je to pokaždé malá slavnost. Lidé na sebe s večeří čekají - i když večeře trvá tak 45 min, hodinu nebo i déle, začínají jíst klidně až v devět hodin večer. Jen aby, pokud to jen trochu jde, nikdo nechyběl. Nemá to mnoho společného s v Čechách častým „kdo si co najde, to má“.

Při slavnostních příležitostech může oběd či večeře trvat zcela vážně i několik (třeba pět) hodin. Už jsem měla to štěstí. Se všemi jejich chody, několikerým vínem (protože ke každému jídlu se hodí jiné..), a panáky na úvod i na závěr to šlo více než snadno.

Moc příjemné je, že na stole je vždy k dispozici voda a chléb. A co se jinak podává? Každý špatný průvodce vám podá vyčerpávající výčet alespoň malé části francouzského kulinářského umění. Mě okouzlilo maso na tisíceré způsoby, často doprovázené jen zeleninou. Zamilovala jsem si tarty, quishe (obojí jsou zapékané slané koláče se zeleninou, např. slaninou a smetanou). Pro mě neopomenutelné jsou pak desítky jejich výtečných dezertů. Dorty, koláče, krumbly, makronky, ochucené pěny a tvarohy. Velmi jsem si oblíbila palačinky, wafle (ha, Vášo:)), a samozřejmě creme brullee.

 Velkou tradici tu má nakupování na trzích. I v Čechách se tahle tradice s nástupem farmářských trhů začíná vracet. Ve Francii se na trhu kupuje ovoce, zelenina, ale třeba i prvotřídní uzeniny nebo sýr přímo od farmáře. Řada Francouzů má své osvědčené prodávající. Chodí k nim pravidelně nejen pro jejich zboží, často ale i jen pro přátelské poklábosení nebo pro radu.  I na francouzském trhu ale narazíte na šejdíře, kteří jednoduše nakoupí ovoce a zeleninu v makru (zde Metro) a pak to vydávají za „své zboží“. Jak takové podvodníky poznáte? Jejich nabídka je zpravidla až příliš široká. Skuteční zemědělci (farmáři) jsou ti, co nabízí jen malé množství produktů a navíc produktů sezónních.

Celkově se ve francouzských supermarketech víc a víc pořizují jen základní potraviny, pro maso se chodí do řeznictví, pro sýry do sýrařského obchodu, pro pečivo do pekařství, pro zeleninu na trh.

Francouzské restaurace jsou pro mě vždycky zážitkové. Ke stolu vás pokaždé uvede číšník, voda zdarma je samozřejmostí, ochota personálu ve většině případů taky. Jídlo bývá výtečné, ceny pestré. Zvlášť v neděli večer je jídlo v restauraci opravdu drahou srandou. Ale i zde existují drobné bagetárny, kebabárny, bufety a kavárny, kde pořídíte něco na zub za podstatně příznivějších cenových podmínek.

Když se nějakého Francouze zeptáte, jestli by si dokázal představit život v jiné zemi, většinou vám odpoví: „Proč? Tady je všechno. Velká města i krásná příroda, hory i moře, skvělé jídlo a pití. Nepotřebuju nic jiného.“

Oni možná ne, ale já mám nadevše ráda naše pivo, dobré české bílé víno (zde piju vesměs výhradně červené), náš chleba, poctivé knedlo vepřo zelo, ...

Už je to tak. Začínám se těšit na Vánoce a cestu domů:).