Nemluvit. Respektive nemoci –
neumět mluvit. Co to znamená? Zcela ztratit svou identitu. Je to možná podobné
jako krátkodobá ztráta paměti. Není čeho se chytit. Neexistuje minulost,
neexistuje budoucnost a přítomnost je k nesnesení zmatená. Někdy komicky
zmatená.
Být zbavena schopnosti rozumět a
vyjádřit se, znamená zcela opustit své dřívější vzorce chování, dřívější
představu o sobě, dřívější způsob uvažování o věcech, o světě. Zdá se, že toho
nezbude mnoho... Ale opak je pravdou. A právě to, co zbylo mně, mě poslední dva
týdny nepřestává fascinovat. Být osvobozena od slov (a že já byla osvobozena dokonale, tři roky
studia francouzštiny na gymnáziu jakoby vůbec nic neznamenaly – alespoň ne v prvních
dnech), to je fascinující příležitost vidět všechno to, co jinak slova
překrývají, proměňují, často popírají. Energie, která jde z lidí, intonace
jejich řeči, pohledy a řeč těla... To všechno je zesílené, to všechno
promlouvá.
A pak, člověk nevyhnutelně jinak
vnímá i sám sebe. V mém případě se dostavila odvaha a chuť obstát. Naděje.
V něco jako je uzdravení.. Ne, že by to vždycky bylo snadné. Přicházejí momenty, kdy bych dala cokoli za to, aby mi znovu "sloužila" slova. Naposledy včera večer.. Ale zatím jsem se vždycky vzpamatovala. Je to nesmírně obrodný proces, učit se a začínat
rozumět. Znovu chápat debaty, které kolem mě probíhají. Pocit, jako když se
člověk vynoří z hlubin nad mořskou hladinu. Zkušenost totálního ztracení
se – sobě i světu a opětovného nalezení. Nebo spíš nového narození.
Je dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat