čtvrtek 26. září 2013

Další fotky:)!

Moc zdravím,

zde je odkaz na fotografie z města Brive a jeho okolí.
Pár posledních obrázků je z procházek nedaleko městečka Nexon.

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/Brive2013?authuser=0&feat=directlink

Myslím, že tentokrát už nebudete muset odkaz kopírovat, mělo by stačit pouhé kliknutí:).

Radostné dny přeji,
ka

pondělí 23. září 2013

Dětští imigranti ve Francii



Je jim méně než 18 let a ve Francii jsou sami, bez rodiny, bez peněz. Proč? A jak se sem dostali?
            Udělala jsem si tu takový drobný výzkum. Velmi těžko zobecnitelný krom jiného především ze dvou důvodů. K dispozici jsem měla jen 6 osobních příběhů kluků, se kterými pracuji. To není nijak závratné číslo. Řečeno přesněji, je to číslo zoufale malé.
A, což není nepodstatné – nikdo nemůže zaručit, že příběhy, které nám (resp. patřičným francouzským institucím) kluci vyprávěli, jsou pravdivé. Řada dětí, která sem přicestuje, je dopředu informována, že je výhodné přijet bez jakékoli dokumentace a nahlásit nižší než skutečný věk. Proč? Čím méně mi je let, tím déle mám zaručenu ochranu a finanční podporu ze strany francouzské vlády. Ale nejen to, děti si také leckdy myslí, že čím dramatičtější příběh poskytnou, tím lepší péče se jim dostane. Toto zatím nedokážu posoudit, je možné, že tragický příběh např. urychlí soudní řízení, ale finanční dotace jsou pro všechny děti se statusem „dítě s potížemi“ stejné.
Mé „výsledky“ proto berte spíš jako svědectví z místa činu, jako zajímavost, ne jako komplexní analýzu problému dětské imigrace v Evropě 21. století.:)
            Momentálně tu máme 2 kluky z Asie a 4 Afričany. Jejich rodinná situace byla před odjezdem do Francie nelehká. Většina z nich přišla o jednoho rodiče, někteří jsou úplní sirotci. Úmrtí vinou nemoci, leckdy vinou válečných konfliktů. Hm, jaké to musí být, zažít válku jinak než přes televizní obrazovku?... Často se tam potom objevilo ještě to, že si zbylý rodič našel nového partnera/partnerku, s nímž si dítě nevytvořilo dobrý vztah.  Roli také mohl sehrát alkoholismus a domácí násilí všeho druhu. Odchod ze země pak byl často útěkem z neúnosné životní situace.
             Válka taky v několika případech způsobila, že se kluci báli o vlastní život a ze své země proto odešli, aby si, řečeno krapet nevybíravě, zachránili krk.
             Další příčinou emigrace byly náboženské konflikty. Nesouhlas s konkrétním typem náboženského učení nebo konverze k jinému náboženství, které bylo potrestáno zapuzením ženy i jejích dětí.
             A nakonec, někteří z kluků sem byli „vysláni“, aby vydělali peníze pro rodinu. To samo o sobě souvisí s představou bohatého západu, kde je ohromný nadbytek práce a peněz a příležitostí pro každého. Že tu děti nemohou pracovat, je drobnost, která řadě těchto rodin uniká. Není divu, téměř všichni kluci před příchodem do Francie už pracovali. V jejich rodných zemích je práce dětí běžnou součástí života. To, že tady nejdřív musí získat nějaké vzdělání a naučit se jazyk, je pro ně často velkým překvapením.
             Obecně lze říci, že vize před příchodem na Západ jsou velké a o to větší je pak zklamání, když se ukáže, že realita je úplně jiná, než si představovali. Několik kluků snilo o profesionální fotbalové kariéře. Jiní o tom, že vystudují vysokou školu a stanou se vědci. Pár jich zde chtělo strávit jen několik let, vydělat jmění a vrátit se domů.
Realita? Povinné studium, pravidla chování, kterým nerozumí a které jsou často v přesném rozporu s tím, na co byli zvyklí. Nemožnost vydělávat, totální závislost na rozhodnutí pověřených institucí a do poslední chvíle nejistota, zda v den svých 18 narozenin dostanou povolení k pobytu (případně smlouvu o další finanční podpoře až do dne ukončení studií), nebo zda si budou muset vybrat ze dvou špatných variant – návratu domů nebo setrvání ve Francii v ilegalitě. Což znamená  bez jakékoli další finanční podpory, leckdy bez dokončeného vzdělání a často proto bez možnosti sehnat práci,... Žádná sranda.
             A jak se sem dostanou? Pěšky, autobusem, vlakem, lodí. Kluci byli na cestě do Francie leckdy déle jak rok. Když došly peníze, sehnali si někde práci, pár měsíců tam zůstali a pak pokračovali dál. Řada z nich strávila nějaký čas na ulici. Někteří cestovali sami, jiní v celých utečeneckých skupinách. Mnoho z nich se po cestě alespoň jednou ocitlo v situaci, kdy jim šlo o život.
Druhou variantou je cestování zprostředkované „převozní“ agenturou. Lidé prodávají své pozemky a domy, platí v přepočtu i stovky tisíc korun, aby své dítě svěřili lidem, kteří je dostanou na Západ. Tito převozníci pak často velmi kulantně zmizí a dítě ponechají svému osudu na pařížském letišti nebo v pařížském metru.
             Dětských imigrantů ve Francii přibývá. Rozpočet na pokrytí jejich potřeb ovšem zůstává stejný, takže v den 18 narozenin spousta z nich stojí před otázkou A co teď?, jak jsem nastínila výše. Jak to řeší, zatím nevím. Dozvím se to možná brzy, protože v blízké době bude jednomu našemu klučinovi právě oněch 18...

čtvrtek 19. září 2013

Obrázky z Limoges


Nějakým nedopatřením (které tuším souviselo s mým talentem pro vše, co se týká techniky a počítačů:)) se tady dosud neobjevil odkaz na fotky z Limoges. Nuže, tady je:

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/Limoges2013?authuser=0&feat=directlink

Buďte zdrávi:), ka

úterý 17. září 2013

Úryvky z deníku II.



..haha, posílám pár zápisků z přelomu června a července a fotky ze srpnového semináře. Že je září? Neva, dostanu se k němu.. Aspoň se budete mít na co těšit:).

26. června
Nu. Jsou chvíle vítězné, jsou chvíle sedlácké u chlumce. Žádná novinka. Ale žít ty druhé je těžký. Vždycky znova. Potřebuju změnit úhel pohledu. Prohrát znamená druhému dát příležitost vyhrát. Okusit malou euforii z malého vítězství. Vždyť je to super, že každý umí jen něco – což znamená, že toho taky spoustu neumí... Příležitost pro každého.
27. června
Poprvé jsem plakala. Ne, proto, že bych si připadala osamělá, to nejsem. Připadala jsem si jen zoufale neschopná. Vstala jsem a šla dolů do obýváku, kde u televize seděl jeden z našich kluků. Šli jsme běhat.  Běhala jsem poprvé s někým. A hned s fotbalistou a navíc černochem! :D. Běžel vzorně pomalu a pořád se ptal, jestli nejsem unavená. Byla jsem, děsně. Ale bylo to skvělý:). Nádherný obrat. Cítím se o tisíc procent líp.
4. července
Dnes ráno jsem opět byla běhat. Poprvé 4 kolečka. Úžasný pocit.  A vprostřed běhání mladý muž, který mi zatleskal se slovy bravo. Tohle je tu opravdu jiné. Lidé spolu mluví. Na ulici, v supermarketu (šéfovou tam před nedávnem oslovil muž, jestli by mu neporadila, co jíst, aby zhubl). To se v Čechách nedělá.
Dopoledne bazén. 20 kousků. Ohromná radost z vody. Kluci leniví a srandovně zmrzlí.
            6. července
            Rozhovor o brýlích a čočkách. 30Euro v optice jen za změření očí. Šílenství. Na prohlídku u očaře se čeká půl roku. Je jich málo. A pochopitelně i čočky jsou nesmyslně drahé.
Něco víc k cenám. Nový potah na staré vyřezávané křeslo – cca 530 Euro. Každá práce, která vyžaduje hodně času, je ve Francii extrémně drahá. Čalounění nebo loupání ořechů, je to jedno, cena u obojího je přemrštěná.
„Výlet“ do sběrny odpadu. Doplnění obrázku o francouzském přístupu ke spotřební m věcem. Opravit starou věc? Zbytečně drahé, lepší je koupit to rovnou celé nové. Hromady odpadu – často věci plně funkční. V noci se tak kontejnery plní lidmi, kteří hledají, co se z vyhozených věcí dá ještě použít. Vyhazování trávy. Copak tu není potřeba seno? Smutný obrázek. Ještě smutnější je ovšem fakt, že u nás je trend jestli ne stejný, tak velmi podobný.
12.července
Kouzelný večer. Završila jsem svou třídenní očistu, po včerejším půstu jsem dnes opět jedla jen ovoce a zeleninu. Není to důležité jen pro mé tělo, které se snad konečně vzpamatovalo z těch mých prvních tří týdnů tady. Je to důležité pro mou psychickou rovnováhu. Dokázala jsem vydržet, dodržet své předsevzetí. Přesně tak, jak jsem chtěla. Fajn pocit.
             Přišel mi první dopis z Čech, Péťo, děkuju moc. Takže jsem si na zahradě nejdřív přečetla jej a pak jsem si otevřela svou první knížku vypůjčenou ve zdejší knihovně. Malý princ. V originále, jupijou:). Nad hlavou mi zpívali ptáci, poblíž ležel kocour Miro, má spřízněná duše (učím se žít se zvířaty, dosud jsem neměla to štěstí a dělá mi to tuze dobře), a na stolku stála utržená růže, která mě dnes k sobě zavolala na cestě domů z města. Krásné momenty. A radost převeliká, protože jsem rozuměla textu, který jsem měla před sebou. Znám to, jasný, spousta slov a gramatických jevů mě míjela, jasný. Ale spoustě věcem jsem rozuměla. Prostě další velké-malé vítězství.
Sepsala jsem si seznam jídel, které jim tu za těch následujících 9 měsíců hodlám uvařit. Budu mít co dělat, je to dlouuuuhatánský seznam:).

Slíbený odkaz na fotky:) :
https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/Sommieres?authuser=0&feat=directlink

Přeji krásně barevný podzim.

pátek 13. září 2013

Fotky:)?

Ha,

čistě teoreticky by to mohlo fungovat..:)
Odkaz na fotky z mého výletu do Nimes a Marseille.

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/NimesMarseille2013?authuser=0&feat=directlink

Kouzelné dny,
ka

čtvrtek 12. září 2013

Když se vody uklidní



Minulý týden byl náročný. V úterý jsme měli sezení s psychologem. Celý tým vychovatelů a já. Hodinu jsme mluvili o EVS – tedy o mém fungování v domově. Otevřeli jsme mnohá témata, mnohé rány, které byly napůl zapomenuté, ale rozhodně ne zahojené, zkoumali jsme příčiny našich konfliktů
a hledali řešení, jak společně vycházet lépe než dosud. Hlavním problémem se ne zcela překvapivě ukázala být jazyková nedorozumění, situaci ale komplikovala i kulturní odlišnost. Protože, jakkoli blízký je životní styl Francouzů a Čechů, v detailech se často podstatně liší.
            Druhé setkání proběhlo ve čtvrtek a jen mezi osmi očima (ne dvanácti:)) – v sestavě bosovské duo, já a má mentorka z koordinující organizace. V tomto případě se mluvilo především o mé roli v organizaci, o náplni mé práce, o očekáváních ze strany šéfů a o tom, zda vůbec chci zůstat a nadále s nimi spolupracovat. Neboli, možnost mého odchodu byla poměrně intenzivně „ve vzduchu“.
Tento druhý rozhovor už se méně podobal soudnímu procesu, atmosféra byla uvolněnější. A já mnohé pochopila. Protože se konečně našel čas na vysvětlování... Nakonec jsme došli k tomu, že můj odchod není to, co bychom si přáli. A že zkusíme ve spolupráci pokračovat.
Nu a tak se učím, jak převychovávat mladé náctileté kluky, kteří mají tu problém s hygienou, tu problém s leností (to je více než častý problém:)), tu problém s respektováním ženy jako autority. Učím se budovat vztah důvěry, v němž je ale jasně vymezená role má a role kluků. Učím se velet (přestaň se smát, Štěpáne:)), učím se neustupovat, když kluci chtějí vyjednávat, protože jim práce nevoní. Učím se dobře používat tresty, když kluci udělají nějakou hloupost nebo jednoduše neposlouchají. Je to věda. Trestat opravdu jen čin, který ten či onen udělal a netrestat osobu jako celek. Několikrát jsem sklouzla k výhružkám a vydírání – „když to neuděláš, zítra žádný internet“ apod. Cítila jsem se pak hrozně. V danou chvíli jsem nevěděla kudy kam, protože kluci prostě zkouší hranice a smlouvají, smlouvají a smlouvají. Ale už to nechci opakovat. Vydírání ničí vztah. Vnáší do něj prvek násilí, které podle mě není na místě. Nikdy. Když kluci neudělají, co se po nich žádá, je to jejich rozhodnutí a to nutně má nějaké následky - trest. Ale proč vydírat?
Je skvělé, že tu mám dva kolegy – paní domácí a vychovatele, se kterými můžu probrat všechny kroky, které jsem udělala. Smím se ptát, na cokoli. A vím, že mě neodsoudí, že mi poradí, že mě podpoří. S šéfy to asi bude skřípat vždycky, ale to se holt stává. Nejsme všichni stejní a tak si ani nemůžeme rozumět se všemi lidmi na světě. Nicméně, i s nimi se vztah zlepšil.
Jinak, od pondělí do středy jsem byla na návštěvě za kamarádkou Řekyní v městečku Brive. Potkala jsem tam další dobrovolnici, Maďarku a bandu bláznivých Španělů. Čas byl na procházky, na kávičky, piknik u nádherného jezera, na pívo v jedné z typicky francouzských irských hospod:). Druhý večer, po návratu z výletu do krásné staré vesničky postavené celé z červeného kamene, jsme byli na pizze. Dala jsem si tu nejdivnější, kterou měli v jídelním lístku. Smetana, sýr, šunka, kozí sýr, cibule, piniové ořechy, med. Byla to ta nejlepší pizza, kterou jsem kdy jedla. Krásný čas.



pondělí 2. září 2013

Na západní frontě relativní klid



               Nuže. Mám za sebou první pracovní týden, který jakžtakž odpovídal představám bosovského dua. Komplikací a problémů však i tak byla hora, včetně rozbitého pedálu u kola a lehce průhledných kalhot (ano, i kvůli tomu si mě s vážnou tváří zvou na kobereček:)). Jojo, mají to tu se mnou těžké. Na druhou stranu, s kluky často zůstávám sama, šéfové do práce chodí, kdy se jim zachce, a když se tu objeví, tak jen šíří negativní energii a kritizují, kritizují a kritizují.
                Ve středu nám přijel nový klouček, třináctiletý Ind. Doma ho tatínek bil a pak – má sestru a ta se brzy bude vdávat. A protože svatba v Indii je drahá, ukázalo se být skvělým řešením vyslat synka do Francie, aby vydělal a do Indie posléze přivezl nějaké peníze. Zaplatili 9000 eur, aby ho sem dostali. V Indii běžná cena. Je tu a všichni v Indii jsou překvapení, že s tím vyděláváním to tu není tak horké. A klouček pláče, protože tady poprvé spí v pokojí sám, protože musí sníst všechno jídlo, které má na talíři, protože se mu stýská... Těžký, nepředstavitelný.
                Nejstarší kluk brzy odchází z domu, vstříc dospěláckému životu. Situaci krapet komplikuje fakt, že mu v srpnu vypršela pracovní smlouva a šéf ji oproti očekávání neprodloužil. Nu, peněz má vydělaných dost, tak se snad začátky nějak prokouše.
                Francouz, jediný z kluků, který není imigrantem, ale v domově bydlí, protože rodiče se o něj nemohli  či nedokázali postarat, tu včera měl tátu. Ten pán měl mrtvé oči. Je nemocný, takže byl možná jen silně nadopovaný léky, ale jeho pohled byl hrozivý. A se synkem spolu skoro nepromluvili. Syn se bavil s ostatními kluky a tatík jen seděl a díval se na zem před sebou. Smutný pohled. Podle všeho nesmírně obtížná situace, pro oba dva.
                Abych to shrnula, v práci to často není legrace, ale v Limoges už jsem si zvykla. Objevila jsem tu krásná místa, podél řeky a potoka, který do ní vtéká. Knihovna je úžasná a pár kaváren je taky moc příjemných. Zvykla jsem si už i na francouzský způsob stravování. Jím jen třikrát denně, za to pravidelně a vydatně a cítím se dobře. Mé tělo je rozhodně spokojenější, než když jsem dřív jedla málo, za to ovšem téměř v jednom kuse. A baví mě všechna ta zelenina, opravdu hora salátů, sýry a časté kombinování slaného jídla se sladkým. Jo a, přijede mi sem nějaká Češka. Už zítra! Bude tu studovat. Jaj, jak já se těším. Je fajn mít tu spojence.
                Ve čtvrtek máme se šéfy ono velké hodnotící setkání. Takže poslední dny dumám a dumám, co všechno se mezi námi odehrálo, co mi poví a co povím já jim. Jsem zvědavá. Jsem vyplašená. A zároveň odhodlaná. Nu, nechť přijde, co má přijít.
                Moc vám děkuju za každý mail, komentář, za slůvka podpory. Dělají mi radost:).