A co že to tu vlastně dělám?

Jsem tu na 10 měsíců jako dobrovolník v rámci programu Evropská dobrovolná služba. Pracuji v organizaci, jež se stará o mladé kluky (od 12 do 21 let) s problémy. Co si pod tím představit – většinou jsou to imigranti, kteří se do Francie dostanou před dovršením 18 let, často sami nebo s přáteli, rozhodně ale bez rodiny a bez peněz. Vzhledem k tomu, že nejsou plnoletí, jim Francie musí poskytnout hmotné zázemí a zajistit alespoň základní vzdělání . V 18 letech se situace trochu mění, kluci už nejsou dětmi, ale „mladými dospělými“ a ti mohou také požívat ochrany a podpory francouzské vlády, ale peněz ubývá, přistěhovalců je víc a víc a tak už na podporu nedosáhne každý.

Forem péče o tyto děti je několik. První možností je umístění do normální rodiny, která ovšem projde speciálním výcvikem a je neustále pod kontrolou pracovníků, kteří dohlíží na vývoj dítěte (obdoba českého pěstounství), druhou variantou jsou velké instituce, které se podobají českým dětským domovům,  a třetí možností jsou potom organizace jako je ta má. Jedná se o domovy maximálně pro 7 svěřenců, je to jakási zlatá střední cesta. Jen málo dětí se ale dostane právě tam, většina „končí“ (či začíná, to záleží...) ve velkých dětských domovech.

Jak to funguje v praxi? Mlaďochů tu máme 7. Jednomu z nich bude brzy 21, jednomu je 14, ostatním 17. Dva pochází z Asie, jeden je rodilý Francouz ovšem ze složitých rodinných poměrů, zbylí 4 kluci jsou z Afriky. Bydlíme (momentálně kluci a já) v nově zrekonstruovaném domě z počátku 20. století, ze kterého to máme pěšky 10 minut do centra Limoges. V přízemí je kuchyň (profesionálně vybavená, protože šéfové jsou vášniví kuchaři a jedlíci), propojená jídelna s obývákem, kancelář velení a místnost s počítači. V prvním a druhém patře jsou pokoje pro mlaďochy (každý má svůj), byt pro dospěláky, koupelny, v podkrovním třetím patře bydlím já. Nu ale to není všechno! Ještě máme sklep:). A tam je prádelna a hudební místnost, kde mají kluci fůru bubnů.

Celý domov nese na bedrech manželský pár (oběma je přes 40, teď jsou to čerství rodičové), který tady dřív s kluky i bydlel. Kvůli děťátku se před půlrokem odstěhovali a nyní sem dochází klasicky „na směny“, přičemž se o práci dělí s paní domu (která se stará o jídlo a komplet čistotu v domě), jedním zaměstnancem, jenž pracuje přes den, a jedním zaměstancem, který domov  „hlídá“ přes noc.

Ve všední dny kluci normálně chodí do školy, odpoledne nebo večer většina z nich sportuje (fotbal, karate). Celá „rodina“ se schází až u večeře. Tam je prostor pro širší debaty o událostech uběhlého dne, o událostech ve světě, o plánech na víkend atd. V deset se zhasíná, kluci jdou spát. O víkendu je režim volnější, kluci mohou zůstat déle vzhůru, když nemají žádný průšvih a splnili své povinnosti (dělají tady toho poměrně dost, jsou vedeni k samostatnosti, aby se o sebe uměli postarat, až budou muset odejít. Pomáhají s vařením, myjí nádobí, uklízí své pokoje, pomáhají s prádlem i vynášením odpadu.), mohou jít večer ven (návrat ovšem maximálně ve 23, 24.00). Přes den buď společné aktivity, nebo volný program.

Já jsem zatím zastávala především úlohu pozorovatele, který zkoumá, pozoruje a seznamuje se s kluky. Párkrát jsem je doprovázela na jejich vystoupení do města, do bazénu, na fotbal, pomáhám s domácími pracemi a hlavně studuju, studuju a studuju. Časem bych měla dělat práci v podstatě stejnou jako ostatní zaměstnanci. Podílení se na celém chodu domova, provázení kluků v jejich každodenním životě, příprava volnočasových aktivit, učení „civilizovanosti“ v případě těch, kteří přichází z míst, kde se jí rukama a kde se lidé myjí jednou za týden.

V tuto chvíli je brzy na nějaké velké hodnocení, ale jedno říct můžu, je tu moc dobrá atmosféra. Kluci mají povinnosti, ale hodně prostoru i sami pro sebe, dospěláci mají respekt a pod naší střechou je často slyšet smích. Zažila jsem zatím jen jednu napjatou večeři, to když se tři hoši vrátili ze Svátku hudby o hodinu a půl později než měli. To bylo dusno. Ale jinak je tu převelice přívětivé ovzduší.

Následujících 10 dní budu mít ještě víc studijních než dosud, protože kluci až na toho nejstaršího, který už pracuje, se rozjeli na letní pobyty  po celé Francii. Jde většinou o workkempy – dvoutýdenní pobyty, během nichž se část dne tráví prací (např. oprava nějaké pamětihodnosti) a zbytek dne různými aktivitami – divadlem, hrami, ... Dům ztichl a trochu zesmutněl. Ale já se umím zabavit, takže si nezoufám. Těším se na to, že příští neděli si s kluky budu moct víc popovídat. Fránina se zlepšuje každým dnem. 

Moc Vás všechny zdravím a přeju kouzelné dny, ka