Kulturní šok?

Ještě v Čechách jsem byla varována, že mě čeká kulturní šok. Ve svém životě už jsem se nacestovala celkem dost, tak jsem to brala trochu na lehkou váhu. Jsem přece otevřená novým věcem i odlišným myšlenkám. Jsem zvyklá na jinakost, vítám ji.. Mno. Nevím, zda bych to, co se tu teď kolem mě (a co se ve mně) odehrává, nazvala kulturním šokem – ten název mi nepřipadá odpovídající – něco se ale rozhodně děje.

Kulturní šok znamená, že člověk vystřízliví z prvotního okouzlení kulturou, v níž se ocitl. Ze začátku je vše nové a skvělé, leckdy lepší než „doma“. Po nějakém čase se však začne ukazovat, že i v oné „nové“ zemi jsou věci, které nefungují, jsou lidé, kteří nejsou vždy milí a úžasní a inspirativní, atd. Je to vystřízlivění, které bývá bolavé a smutné. Okamžik, po kterém se řada lidí sebere a odjede domů.

             A teď, co že se to děje tady. Má fránina se zlepšuje, zvolna, pomalinku, ale přece a já začínám vidět – a slyšet spoustu věcí, které mi dříve unikaly. Můj přístup k výchově (a já tu jsem od toho, abych pomáhala s výchovou kluků) se zdá být v řadě podstatných věcí velmi odlišný od přístupu mých šéfů. To logicky plodí konflikty. Dochází taky ke spoustě nedorozuměním, protože mě prostě dopředu nenapadne, že by něco mohl být problém. Je otázkou, jestli je to jen období „vymezování hranic“ nebo jestli je to začátek cesty domů..

             Když nad tím tak přemýšlím, asi jde o kulturní šok. Kulturní šok „v malém“. Nevztahuje se totiž k Francii, Francouzům a francouzské kultuře, ale k lidem, s nimiž mám pracovat. Z počátku jsem byla hodně nadšená z toho, jak to tu funguje. Po mých prvních deseti, patnácti přešlapech, které většinou plynuly jednoduše z jiných životních filozofií, mé nadšení znatelně opadlo. Poslední dny tu byly zvlášť těžké. A vyvrknutý palec u pravé nohy (ano, jde to:)) tomu všemu moc nepřispěl.  Už druhý týden nemůžu pořádně chodit, natož běhat a obecně jakkoli sportovat. Chybí mi to děsně. Přesto ale – a možná tím spíš, jsou tyto dny velmi silné. Nechci to tu vzdát. Sice teď nesmírně vítám výlet do Čech, potřebuju vydechnout, ale těším se na návrat sem do Francie. Vím, že má práce mě bude bavit – pokud s šéfy nalezneme cestu, jak spolu vyjít. A pokud ji nenajdeme, vím, že se mám kam vrátit. S tímhle vědomím jsou zdejší boje mnohem snazší. Díky za to. :)

Pro odlehčení.. úryvky z deníku

radnice..

                19. června, den po příjezdu

Lidé ve Francii se usmívají. A jsou nesmírně ochotní, když vidí někoho, kdo je ztracený.

A Paříž je barevná. Lidsky barevná. Pro ty, co mají rádi pestrost – a já mezi takové lidi rozhodně patřím – úžasná podívaná. Jsem zvědavá, co se ukrývá pod povrchem.

            Uvítala mě hudba. Na nádraží Austerlitz v Paříži je klavír, ke kterému si kdokoli může sednout a něco zahrát. Klučina, který preludoval, když jsem se tam objevila, hrál U2. Po chvíli jsem se odhodlala a připojila se k němu s flétnou. První francouzské hraní. Milé. Jupijou:). V autě mých budoucích šéfů hrála také hudba. Tentokrát klasika, Chopin. Kouzelno:).

                20. června

             Poprvé jsem se byla projít ve městě. Předpokládám, že jsem zatím viděla jen tu ošklivější část:).. Ať tak či onak, objevila jsem trh a jedno moc příjemné knihkupectví s knížkami pro děti. První věc, kterou jsem si tu koupila (když pominu jízdenku na metro a jídlo na nádraží v Paříži) je proto knížka.

                21. června

Asi v půl jedenácté si mě vyzvedla Maria (jméno je vymyšlené, chráním osobní data, haha:)) z organizace, která mě tu jako dobrovolníka má na starosti. Podpis smlouvy, spousta otázek, zařízení bankovního účtu, oběd v restauraci Artist. Nikdy jsem nejedla tak dobrý větrník.  A nepila tak dobré kafe:). Potom procházka ke katedrále, řece a knihovně. Nic víc tu v podstatě nepotřebuju. Zatím:). Mluvily jsme anglicky. Celou dobu a já si zase po pár dnech v něčem připadala hrozně šikovná :D.

Odpoledne vyčerpaná chvilka. 15 minut jsem jen ležela na posteli a zírala na nebe a strop vedle něho:). Nevím, zda mé tělo ještě dohání odpočinek za poslední český týden nebo zda mě přepadá únava z té obrovské snahy tady všechno pojmout (jazyk, ale i zvyky, myšlení,..), každopádně doléhá silně. :)

Krátké povídání s paní domu (dáma, která má na starosti jídlo a veškerou čistotu v domě). Začínám rozumět. Jsou to nádherné chvilky. Malá vítězství. K obědu jsem měla /poazon/ - ne, tos neměla, to bys byla mrtvá. Co? Proč? Jo ahaaaaa! :) Na vysvětlenou – francouzsky se řekne ryba „poisson“, „poison“ ovšem znamená jed. Výslovnost je stejná, jen v prvním případě se říká s a v druhém z.  A pochopila jsem, co všechno mají za přístroje v prádelně. Nejen pračku a sušičku, ale taky stroj na odstraňování vlhkosti!!!! :))

            Hraní v rámci Svátku hudby (kluci tu mají k dispozici bicí). Pršelo. A jeden z kluků pro mě přišel, abych nemokla a stoupla si k nim pod strom. Jsou na mě hrozně hodní. A hráli hezky. Chtěla bych s nimi víc muzicírovat. Hrát jen jednou za týden je hrozně málo. A oni v sobě tu hudbu mají.

            Svátek hudby proběhl poprvé v roce 1982 v Paříži. Dnes už se slaví po celé Francii a i v mnoha jiných zemích. Dokonce i  v Čechách. Kapely všeho druhu hrály na každém rohu. Zažít tohle v Paříži... Nu a úroveň byla – často vlastně dost tragická, ale to je fuk. Lidé zpívali a tančili... přestože pršelo. Krása.

                22. června

Hani, Vaší, dojedla jsem fíky (ňam – ach jo:)) i čokoládu od Eli (totéž).

Budu muset začít experimentovat s francouzskými dobrotami. Ach jo, děsný úděl:).

Poprvé se mě někdo zeptal, jestli tu (rozuměj ve Francii) chci zůstat. Ta otázka mi připadala naprosto nepatřičná. Zvláštní:).

     24. června

Vím, kde si budu kupovat mýdlo, deodorant a šampon.

Vím, kam budu chodit běhat. Je to kousek a bude se tam běhat dobře.

Rozhovory už se neomezují jen na 2-3 věty, jejich počet jsem rozšířila tak na pět. Daří se. Ale stále mi nejde do pusy to jejich bláznivé r.

Zavírám se. Únava tomu jen přispívá. Toužím s někým mluvit, ale nezmáčknu to tlačítko, nezavolám. Představa, že bych někam měla vložit svůj komentář nebo něco „olajkovat“ se mi hnusí. V určitých směrech prostě nejsem a nejspíš nikdy nebudu dítětem téhle doby. Neumím to s fejsbukem. Neumím to s tím přehršlem informací, které se na mě odevšad valí. Chtěla bych poznat, okusit miliardu věcí, ale když přijde volný večer, hodinka před usnutím, nevím, jak s ní naložit. Já prostě nadevše miluju – a potřebuju rozhovor. S živou bytostí, naživo. Dotek. A nemusí to být dotek milostný. Obětí. Cvrknutí do nosu. Pošimrání. Ano, tohle mi tu zatím chybí velice.

Takhle skončil můj první týden zde, v zemi vína, fantastických sýrů a lidí, kteří mluví divnou řečí:). Co bylo dál, se dozvíte po reklamě. Haha:). Nu, řekněme, že za pár dní.

Na závěr ještě technická poznámka. Pro ty z Vás, kdo byste mě narychlo chtěli kontaktovat, tady je mé francouzské číslo: +33 682 457 667.

 náš dům, moji společníci a skládací stůl na pinčes, johooo

Zklidnit se, zpomalit, dělat věci s rozmyslem

Předem moc děkuji za první dopis, který mi přišel do Francie. Velmi mě potěšil, Péti. Pro ostatní: nenechte se odradit tím, že už nebudete první. Vejskat budu i u druhého, třetího, patnáctého či pětapadesátého dopisu:).

                Dlouhou dobu jsem žila „v letu“. Dvě školy, k tomu práce, rodina, hora přátel, kterým jsem se chtěla věnovat, spousta zájmů, kupa věcí, které jsem chtěla vyzkoušet. Výsledek? Dokonalá uhoněnost a pocit, že přes veškerou mou snahu vlastně nic nedělám pořádně a tak taky nic kloudného neumím.

                Francie mě donutila se zastavit. Když neumíte mluvit řečí, která vás obklopuje, zkrátka a jednoduše nemáte na vybranou. I tady jsem na začátku byl zbrklá. Rozčilovalo mě, že hned nerozumím, že nejsem schopná hned odpovědět na položenou otázku. Mluvila jsem bez rozmyslu, často bez toho, abych si dopředu urovnala, co vlastně chci říct. Má francouzština se té opravdové francouzštině podobala jen málo. Abyste mi dobře rozuměli, i když člověk umí jen malinko, může mluvit správně. Ne tak já. Aaaa tak jsem si řekla dost. Zpomalila jsem. Mluvím velmi zvolna, ale soustředěně, hledám a nacházím. Ne vždy, ale obecně se spíš daří, než nedaří. Přestala jsem zápasit a to je vždycky dobře, silou toho člověk mnoho nezmůže.

                Začínám si s Francouzštinou hrát. I opravdu malá slovní zásoba stačí k tomu, aby člověk vyjádřil hrozně moc. Je jen třeba přijmout to, že holt nějakou dobu nebudu schopná přesně přeložit to, co mi běží hlavou v češtině. Je to o hledání synonym, metafor, o vizualizaci, pantomimě, o asociacích. Je to o pokoře a trpělivosti.

                Zvolnila jsem i v jiných směrech, jak jsem naznačila dříve. Můj svět je malý, prostý. Snažím se mluvit, studuju si, s počítačem, s knihami, s televizí a rádiem, učím se vařit (jak já bývala zbrklá v kuchyni, haha, zdravím do Krkonoš:)), chodím běhat, trochu fotím, píšu a přemítám. Vábí mě dálky, ale ještě chvilku tu setrvám v poklidu. Často opravdu méně znamená více.

A co že to tu vlastně dělám?

Jsem tu na 10 měsíců jako dobrovolník v rámci programu Evropská dobrovolná služba. Pracuji v organizaci, jež se stará o mladé kluky (od 12 do 21 let) s problémy. Co si pod tím představit – většinou jsou to imigranti, kteří se do Francie dostanou před dovršením 18 let, často sami nebo s přáteli, rozhodně ale bez rodiny a bez peněz. Vzhledem k tomu, že nejsou plnoletí, jim Francie musí poskytnout hmotné zázemí a zajistit alespoň základní vzdělání . V 18 letech se situace trochu mění, kluci už nejsou dětmi, ale „mladými dospělými“ a ti mohou také požívat ochrany a podpory francouzské vlády, ale peněz ubývá, přistěhovalců je víc a víc a tak už na podporu nedosáhne každý.

Forem péče o tyto děti je několik. První možností je umístění do normální rodiny, která ovšem projde speciálním výcvikem a je neustále pod kontrolou pracovníků, kteří dohlíží na vývoj dítěte (obdoba českého pěstounství), druhou variantou jsou velké instituce, které se podobají českým dětským domovům,  a třetí možností jsou potom organizace jako je ta má. Jedná se o domovy maximálně pro 7 svěřenců, je to jakási zlatá střední cesta. Jen málo dětí se ale dostane právě tam, většina „končí“ (či začíná, to záleží...) ve velkých dětských domovech.

Jak to funguje v praxi? Mlaďochů tu máme 7. Jednomu z nich bude brzy 21, jednomu je 14, ostatním 17. Dva pochází z Asie, jeden je rodilý Francouz ovšem ze složitých rodinných poměrů, zbylí 4 kluci jsou z Afriky. Bydlíme (momentálně kluci a já) v nově zrekonstruovaném domě z počátku 20. století, ze kterého to máme pěšky 10 minut do centra Limoges. V přízemí je kuchyň (profesionálně vybavená, protože šéfové jsou vášniví kuchaři a jedlíci), propojená jídelna s obývákem, kancelář velení a místnost s počítači. V prvním a druhém patře jsou pokoje pro mlaďochy (každý má svůj), byt pro dospěláky, koupelny, v podkrovním třetím patře bydlím já. Nu ale to není všechno! Ještě máme sklep:). A tam je prádelna a hudební místnost, kde mají kluci fůru bubnů.

Celý domov nese na bedrech manželský pár (oběma je přes 40, teď jsou to čerství rodičové), který tady dřív s kluky i bydlel. Kvůli děťátku se před půlrokem odstěhovali a nyní sem dochází klasicky „na směny“, přičemž se o práci dělí s paní domu (která se stará o jídlo a komplet čistotu v domě), jedním zaměstnancem, jenž pracuje přes den, a jedním zaměstancem, který domov  „hlídá“ přes noc.

Ve všední dny kluci normálně chodí do školy, odpoledne nebo večer většina z nich sportuje (fotbal, karate). Celá „rodina“ se schází až u večeře. Tam je prostor pro širší debaty o událostech uběhlého dne, o událostech ve světě, o plánech na víkend atd. V deset se zhasíná, kluci jdou spát. O víkendu je režim volnější, kluci mohou zůstat déle vzhůru, když nemají žádný průšvih a splnili své povinnosti (dělají tady toho poměrně dost, jsou vedeni k samostatnosti, aby se o sebe uměli postarat, až budou muset odejít. Pomáhají s vařením, myjí nádobí, uklízí své pokoje, pomáhají s prádlem i vynášením odpadu.), mohou jít večer ven (návrat ovšem maximálně ve 23, 24.00). Přes den buď společné aktivity, nebo volný program.

Já jsem zatím zastávala především úlohu pozorovatele, který zkoumá, pozoruje a seznamuje se s kluky. Párkrát jsem je doprovázela na jejich vystoupení do města, do bazénu, na fotbal, pomáhám s domácími pracemi a hlavně studuju, studuju a studuju. Časem bych měla dělat práci v podstatě stejnou jako ostatní zaměstnanci. Podílení se na celém chodu domova, provázení kluků v jejich každodenním životě, příprava volnočasových aktivit, učení „civilizovanosti“ v případě těch, kteří přichází z míst, kde se jí rukama a kde se lidé myjí jednou za týden.

V tuto chvíli je brzy na nějaké velké hodnocení, ale jedno říct můžu, je tu moc dobrá atmosféra. Kluci mají povinnosti, ale hodně prostoru i sami pro sebe, dospěláci mají respekt a pod naší střechou je často slyšet smích. Zažila jsem zatím jen jednu napjatou večeři, to když se tři hoši vrátili ze Svátku hudby o hodinu a půl později než měli. To bylo dusno. Ale jinak je tu převelice přívětivé ovzduší.

Následujících 10 dní budu mít ještě víc studijních než dosud, protože kluci až na toho nejstaršího, který už pracuje, se rozjeli na letní pobyty  po celé Francii. Jde většinou o workkempy – dvoutýdenní pobyty, během nichž se část dne tráví prací (např. oprava nějaké pamětihodnosti) a zbytek dne různými aktivitami – divadlem, hrami, ... Dům ztichl a trochu zesmutněl. Ale já se umím zabavit, takže si nezoufám. Těším se na to, že příští neděli si s kluky budu moct víc popovídat. Fránina se zlepšuje každým dnem. 

Moc Vás všechny zdravím a přeju kouzelné dny, ka

Kde to vůbec jsem?

Dřív než se pustím do psaní, chci poděkovat za všechny milé reakce na první text. Moc mě potěšily. Pište dál, rozmazlování se v tomto směru nijak nebráním:).

                Bláznivá náhoda, štěstí či ruka osudu mě zavedly do města Limoges v regionu Limousin ve středu Francie, tři hodiny vlakem z Paříže směrem na jih.

                Je to město o polovičku větší než Liberec, má nějakých 150 000 obyvatel. Se všemi okolními vesnicemi ke 200 000. Patří prý spíš k chudším městům ve Francii. Já to zatím nedokážu říct, nemám srovnání. K tomu později. Město má vcelku příjemné historické jádro (když je zataženo, je ta šeď k nevydržení, modré nebe ale čaruje a i z míst nevlídných umí udělat půvabná zákoutí), katedrálu, knihovnu, trh, architektonicky cenné nádraží, poblíž ulici nechvalně proslavenou prostitucí, neskutečné množství kadeřnictví (to jsem opravdu neviděla nikde jinde, je jich tu snad víc i než obchodů s oblečením!), fontány (proč?)a parky, které jsou, řekněme, speciální. Já prostě nemám ráda francouzské zahrady, stromy kroucené do podivných tvarů, keře sestříhané do zvláštních rádoby-soch a mezi stromy písek a hlína, ze které se zvedá prach, když je sucho, a které se okamžitě promění v ohromné bahniště, když se jen trochu rozprší. Těm parkům chybí tráva, přirozenost, život. Příjemné ale je, že součástí parku vedle katedrály, je botanická zahrada. Nejde o botanku tak, jak ji známe u nás – místo obehnané plotem, do něhož chci-li vstoupit, musím platit vstupné. Ne, tady je to otevřený prostor se spoustou neobvyklých rostlin a cedulek v jejich blízkosti. Na Zélandu to funguje stejně. Taková koncentrovaná naučná stezka.

                Zatím jsem tu byla ve dvou restauracích – tento typ stravování je tu dost drahý (oběd ve všední den mimo fastfoody vyjde tak na 20-40 euro na jednoho, přičemž večeře jsou ještě dražší, a víkendová menu nejdražší), takže jsem jen dvakrát využila pozvání... Nu a obě byly velmi příjemné, ovšem myslím, že se do nich z výše nastíněných důvodů jen tak znova nepodívám. Mám ale vyhlédnutou jednu kavárnu (ano, Veru, učím se tu pít kávu, francouzština si to žádá:)) a těším se na další. Věřím, že malých podniků, které stojí za pozornost, tu bude ukrytých víc. Jinak jsem tu objevila moc hezké knihkupectví s knihami pro děti (těm sem tam rozumím:)), těším se na objevování hudební scény a časem na studium v knihovně. Zatím mám svých učebnic víc než dost:). Ve městě ale obecně netrávím moc času, jsem hodně doma a v blízkém okolí. Chodím běhat kolem stadionu, který máme 10 min z domu. Dnes jsem poprvé byla v bazénu a těším se na kolo. Mám ho tu k dispozici, takže už brzy vyrazím za hranice města. Potřebuju to jako sůl.

Neboli, můj svět se smrštil na život v jednom domě. Po letech harcování Praha-Liberec-zbytek světa a po neustálém přejíždění po celé Praze, se učím žít na tuze malém kousku země. Je to zvláštní pocit. Úlevný, to zklidnění mi přišlo vhod. Ale po necelých třech týdnech už mě znovu začínají volat dálky. A tím myslím i to, co je za značkou, která označuje konec města Limoges:). Dílem je to má touha po poznání, dílem potřeba zeleně. Znovu si uvědomuju, jak moc potřebuju ke svému životu stromy, trávu, kopce a volný prostor bez domů a bez lidí.

To tak na úvod. Příště budu povídat o tom, co tu vlastně dělám.