Jaké to bylo na jihu

Minulý týden jsem strávila v malém městečku jménem Sommieres (nedaleko Nimes) na úvodním semináři pro dobrovolníky čerstvě přijezdivší do Francie. Obyčejně by se ho dobrovolník měl zúčastnit týden až dva po samotném příjezdu do Francie. Ale Francouzi mají v létě volný režim a dobrovolníků podle všeho taky moc nepřijelo, takže jsme se sešli v mém případě až po téměř devíti týdnech.. Nu, ne vždycky se zadaří. Nakonec nebylo špatné, že jsem se začátkem musela prokousat sama. Taky zkušenost.

                Seminář má několikero poslání. Jeho důležitou součástí je část informativní a motivační. Několik hodin jsme hovořili o tom, jaké má dobrovolník povinnosti, ale také jaká práva, jak to chodí s pojištěním, kdo mu může pomoci, když se ocitne v nějaké krizové situaci. Dlouhou dobu jsme věnovali přímo nácviku řešení krizových situací. Co dělat, když je člověk na samotě u lesa, zcela izolovaný a má práci, která není nijak zajímavá, stále se opakuje a je prostě všelijaká, jenom ne naplňující. Co dělat, když je člověk zavalen příliš velkým množstvím práce a na jeho bedrech leží příliš mnoho odpovědnosti. Co dělat, když nemá dostatek prostředků na živobytí. I to se totiž může stát. Nemálo času jsme strávili přemýšlením a debatami nad naší motivací – proč tu vlastně jsme a co se tu chceme naučit, co tu chceme zažít.

Připraveny pro nás byly taky lingvistické a kulturní ateliéry. Neboli šlo opravdu o poměrně dost pracovní setkání. 16 dobrovolníků, 3 animátoři a program od rána do večera po tři dny (v pondělí a pátek se toho mnoho nestihlo, protože řada z nás na místo cestovala celý den, ač třeba vzdušnou čarou nebydlela daleko – vlakové tratě ve Francii jsou speciální..). Ale krom toho (a to se dostávám k poslání možná nejdůležitějšímu) jsme měli k dispozici bazén, pinčes, fotbálek a prostor pro spoustu povídání, sdílení zkušeností, zážitků a společné veselení. Měli jsme šanci potkat lidi, kteří jsou s námi na stejné lodi.

                Naše banda byla národnostně velmi pestrá. Kupodivu žádný Španěl, ani Španělka (těch tu totiž dobrovolničí hromada). Zato Řek a Řekyně, dvě Němky, Švédka, já, dvě Italky, dvě Bulharky, Makedonec, Moldavan, Arménec, Maďarka a dvě Číňanky. Z toho jen dvě holky mluvily opravdu slušně francouzsky, ostatní na tom byli podobně jako já (to znamená stále ještě žádná sláva:)) nebo hůř. Bylo kouzelný sledovat ten švitořící babylon. A pozorovat, jak moc se nám všem pletly ty jazyky dohromady. Teď mám teda na mysli především angličtinu a fráninu, což byly hlavní jazyky našeho setkání. V práci byla většina spokojená, ale našli se lidé, kteří řešili podobné problémy jako já. Nakonec je to vždycky o lidech. Někde jsou vstřícní a velmi se snaží dobrovolníka podpořit a sami se od něj něco naučit, jinde ho vnímají jen jako zdroj peněz a úlevu od vlastních obtíží, případně jako přítěž, když vše nefunguje tak, jak si přestavovali.

Bylo to nádherných pár dní. Posilujících, obohacujících.

Nu a pak jsme pokračovali já s Řekyní, která bydlí hodinu ode mě, a dalším Řekem do Marseille, kde jsme strávili páteční večer a sobotu. Marseille je ve Francii proslulým městem ze dvou důvodů. Jednak je letos evropským městem kultury a jednak městem s trvale nejvyšší mírou kriminality. Město v rukou mafie, se kterým si nikdo neví rady. Mno. Za jeden den toho člověk zas tak mnoho neokusí ani neodhalí. Jestli jsem potkala nějaké mafiány, tak o tom nemám páru. Ale dojem z toho města byl silný. Bordel v pravém smyslu toho slova. Všude. Lidé, kteří se s drogami rozhodně nepotkali teprve včera.  Ohromné množství žebráků. Včetně žen s miminky, které spí v noci na nádraží. Arabská čtvrť, před setměním už tam nepotkáte jedinou ženu. Za to hromadu mužů, kteří jen stojí a hledí. Případně vykřikují něco o tom, jak jste nádherná. Byla jsem hodně ráda, že jsme tam s sebou měli kamaráda Řeka. Který byl navíc vicemistrem Evropy v nějakém bláznivém bojovém umění, o němž jsem v životě neslyšela. Prý je to podobné kung fu.. No a do toho lesk velkoměsta. Nové budovy (vedle starých tlících paneláků), dámy na vysokých podpatcích, šílená směsice všech parfémů, které vás jen napadnou, mimořádně drahé róby, miliony lidí s cvakajícími fotoaparáty. Vesměs nic nového pod sluncem. Velké město dneška. Ne že bych to ještě neviděla, ale vždycky znovu mě to překvapí a donutí mnohokrát denně nechápavě kroutit hlavou se slůvkem „cože?“ na rtu.

My to tam pojali velmi odpočinkově. Na cestách už nějakou dobu nemám potřebu vidět všechno, takže jsme se jen prošli v přístavu, prohlédli si starou čtvrť (která je velmi malá, takže to opravdu netrvalo dlouho), já později zavítala do jedné galerie a jinak si labužnicky užívali místní kávy, baget, sýrů, zákusků a večer píva. Jo a nafotili jsme hromadu přihlouplých fotek.  Kouzelný čas. Naše trio si děsně rozumělo, takže jsme si během chvilky vytvořili „domov vprostřed Francie“. Mimochodem, víte, jak v cizině bezpečně poznáte, že vám někdo přirostl k srdci? Když na něj ve chvílích únavy začnete zcela automaticky mluvit česky.

Hmmm. Teď jsem zpátky v Limoges. Nepřestěhovali mě do sklepa, ani na půdu, tak dobrý:). Pracovat budu od zítřka, uvidíme, co se bude dít. Příští týden bychom měli mít se šéfy a mou ochránkyní z koordinující organizace velké hodnotící setkání. Tuze mě zajímá, k čemu dojdeme.

Přeji Vám radostné bytí v Čechách. V Čechách krásných, Čechách mých.

O návratech

3. srpna jsme se spolupracantem odvezli kluky na workkempy a já den poté vyrazila do Čech. Skvělá destinace pro letní dovču, vřele doporučuji! :) Do Limoges jsem se vrátila včera večer. Zítra ráno opět odjíždím – na jih, na setkání všech nových dobrovolníků ve Francii.

                 V Čechách bylo božsky. Moc děkuji za všechna setkání a velmi se omlouvám té hoře lidí, které jsem se nestačila věnovat. Promiňte mi také, že jsem zcela pustila z hlavy kalendář a nepopřála tak tátovi, Zuzkám, Klárkám, Alenkám, Hanulinám, a Peťám k svátku. Kaju se. Ale já to hlavové prázdno opravdu potřebovala jak sůl.

                Tady hned po návratu pokračuje válka světů. Tentokrát nejde o výchovné principy (kluci ještě vyjma jednoho nepřijeli, tak není koho vychovávat), ale o v podstatě všechno ostatní. Trochu přeháním – ale ne moc. Abych byla konkrétnější, bez ohledu na naši předchozí dohodu mi přestěhovali věci do jiného pokoje. Beze mě, bez mého vědomí a v situaci, kdy to ani trochu nebylo nezbytné. Krom toho, ten nový pokoj je plný jejich věcí, nemám od něj klíč, věci stěhoval jeden z kluků atd. Dovolila jsem si zaprotestovat – samotný přesun věcí pro mě není nepřekonatelný problém, ale v souvislosti s tím, že se po mě chce, aby vše bylo dopředu avizované a abych dodržovala naše dohody, mi připadalo důležité poukázat na to, že daná pravidla by měla platit pro obě strany. Odpovědí byl, jak jinak, útok. To já jim přidělala práci, protože to museli dělat oni, slíbila jsem něco, co jsem nedodržela.. Ani jedno není pravda, ale dokázat to nemám čím, protože jsme před mým odjezdem všechno řešili ústně..

                Hm. Včera jsem měla zlost a dnes v poledne po prvních mailech ještě větší. Teď, když čekám na hádku z očí do očí (kvůli které jsem jen tak mimochodem musela zůstat doma, ačkoli jsem původně měla jet na výlet se spolupracantem a tím jedním klučinou), se tomu začínám smát. Jsou lidé, kteří prostě chyby NIKDY nedělají a jiní lidé, kteří je dělají pořád. Jak prosté. :).

                Před pár týdny mi tu vyčetli nedochvilnost (ve chvíli, kdy jsem nevěděla, že musím být dochvilná). Momentálně na ně čekám bez pár minutek hodinu a půl, jakoby se nechumelilo.

                Místo ve tři hodiny ráčili přijít v pět. Omluva žádná. Následná debata netrvala zvlášť dlouho, možná 10 minut? Hlavou mi běželo, že je škoda, že se neumím lépe hádat..  A posléze, že by to stejně ničemu nepomohlo. Jsou pře, ve kterých nejde o vyjasnění nedorozumění, ani o změření sil, ale jen a pouze o usvědčení a alespoň slovní ztrestání druhého za vše, co udělal i neudělal.. Znovu jsem si slíbila, že se nenechám ušlapat, že tady ten boj nevzdám. Není špatné ostřit si hrany o takového protivníka. Jestli to tu ustojím, do Čech se místo mě vrátí Káča, která bude naprosto neprůstřelná:).

                Stačí. Příště snad veseleji. Opatrujte se, k