Kde to vůbec jsem?

Dřív než se pustím do psaní, chci poděkovat za všechny milé reakce na první text. Moc mě potěšily. Pište dál, rozmazlování se v tomto směru nijak nebráním:).

                Bláznivá náhoda, štěstí či ruka osudu mě zavedly do města Limoges v regionu Limousin ve středu Francie, tři hodiny vlakem z Paříže směrem na jih.

                Je to město o polovičku větší než Liberec, má nějakých 150 000 obyvatel. Se všemi okolními vesnicemi ke 200 000. Patří prý spíš k chudším městům ve Francii. Já to zatím nedokážu říct, nemám srovnání. K tomu později. Město má vcelku příjemné historické jádro (když je zataženo, je ta šeď k nevydržení, modré nebe ale čaruje a i z míst nevlídných umí udělat půvabná zákoutí), katedrálu, knihovnu, trh, architektonicky cenné nádraží, poblíž ulici nechvalně proslavenou prostitucí, neskutečné množství kadeřnictví (to jsem opravdu neviděla nikde jinde, je jich tu snad víc i než obchodů s oblečením!), fontány (proč?)a parky, které jsou, řekněme, speciální. Já prostě nemám ráda francouzské zahrady, stromy kroucené do podivných tvarů, keře sestříhané do zvláštních rádoby-soch a mezi stromy písek a hlína, ze které se zvedá prach, když je sucho, a které se okamžitě promění v ohromné bahniště, když se jen trochu rozprší. Těm parkům chybí tráva, přirozenost, život. Příjemné ale je, že součástí parku vedle katedrály, je botanická zahrada. Nejde o botanku tak, jak ji známe u nás – místo obehnané plotem, do něhož chci-li vstoupit, musím platit vstupné. Ne, tady je to otevřený prostor se spoustou neobvyklých rostlin a cedulek v jejich blízkosti. Na Zélandu to funguje stejně. Taková koncentrovaná naučná stezka.

                Zatím jsem tu byla ve dvou restauracích – tento typ stravování je tu dost drahý (oběd ve všední den mimo fastfoody vyjde tak na 20-40 euro na jednoho, přičemž večeře jsou ještě dražší, a víkendová menu nejdražší), takže jsem jen dvakrát využila pozvání... Nu a obě byly velmi příjemné, ovšem myslím, že se do nich z výše nastíněných důvodů jen tak znova nepodívám. Mám ale vyhlédnutou jednu kavárnu (ano, Veru, učím se tu pít kávu, francouzština si to žádá:)) a těším se na další. Věřím, že malých podniků, které stojí za pozornost, tu bude ukrytých víc. Jinak jsem tu objevila moc hezké knihkupectví s knihami pro děti (těm sem tam rozumím:)), těším se na objevování hudební scény a časem na studium v knihovně. Zatím mám svých učebnic víc než dost:). Ve městě ale obecně netrávím moc času, jsem hodně doma a v blízkém okolí. Chodím běhat kolem stadionu, který máme 10 min z domu. Dnes jsem poprvé byla v bazénu a těším se na kolo. Mám ho tu k dispozici, takže už brzy vyrazím za hranice města. Potřebuju to jako sůl.

Neboli, můj svět se smrštil na život v jednom domě. Po letech harcování Praha-Liberec-zbytek světa a po neustálém přejíždění po celé Praze, se učím žít na tuze malém kousku země. Je to zvláštní pocit. Úlevný, to zklidnění mi přišlo vhod. Ale po necelých třech týdnech už mě znovu začínají volat dálky. A tím myslím i to, co je za značkou, která označuje konec města Limoges:). Dílem je to má touha po poznání, dílem potřeba zeleně. Znovu si uvědomuju, jak moc potřebuju ke svému životu stromy, trávu, kopce a volný prostor bez domů a bez lidí.

To tak na úvod. Příště budu povídat o tom, co tu vlastně dělám.