Pár snímků z listopadu a začátku prosince

Zdravím vás!

Posílám pár aktuálních nebo aspoň ne příliš starých fotek. :)

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/ZListopaduAZacatkuProsince?authuser=0&feat=directlink

Krásné předvánoční chvíle.
Za 14 dní touhle dobou budu doma!

Úryvky z deníku III.

                15. října 2013, úterý

                Příjezd do Brive? Krásné uvítání. Holky učiněné štěstí. Didier, můj budoucí tutor, velmi milý. Chová doma velbloudy. A na jaře se stěhuje na jih, kde je bude využívat k terapii. :)

                Přijela jsem bez telefonu. Ochutnávka starých dob. Chceš se s někým setkat? Nelze improvizovat. Je třeba dohodnout se předem. Přesný čas, přesné místo. A obojí je třeba dodržet, jinak se prostě s nikým nepotkáš. Chybí ti vřelé slovo od rodiny či přátel? Cítíš se sama? Věz, že bez telefonu a připojení na internet to teprve začíná být sranda. Nemůžeš se s nikým spojit. Jednoduše to nejde. Mazec.

                Mám tu před sebou pět měsíců. Není to málo. Vůbec. Stále je to ještě víc jak jednou tolik. Ale mně to připadá jako kratinká chvilka. Zvláštní.

19. října 2013, sobota

Boží den s Judit a Floe. Ráno trh, v poledne nakoupení talířů, skleniček a skříňky (můj pokoj je a nejspíš zůstane prázdný, ale už aspoň mám z čeho jíst:)) a odpo výlet do Pompadour. Venkov. Krávy. Čerstvý vítr, jedlé kaštany a jablka. Večer luxusní véča – sýry s foie gras ve fíkách. Pak film. Rain man. Romantika. Pocit, že toho štěstí je víc než mohu unést.

Děkuji.

20. října 2013, neděle

Je nádherně!!! Léto v říjnu...

Pracovní den. Po pátku jsem byla moc moc vyčerpaná, psychicky vysátá. Pocit, že tuhle práci nikdy nemůžu dělat, že mě nebudou brát ani divočáci, ani kolegové.. Pomohl deník. Vždycky si nad ním urovnám myšlenky. Získám alespoň malý odstup. Zklidním se.

Dnes jsem si v práci spravila chuť. Cítila jsem se tisíckrát líp. Schopná, nápomocná, tam, kde mám být. Radostné chvíle. Děsně se těším na další měsíce.

26.října 2013, sobota

                Mám před sebou první zcela volný víkend v Brive. Venku je božsky, listy zlátnou, ale zdaleka ne na všech stromech. Vcelku je stále ještě všude zelená záplava. Ptáci zpívají. Nádherné písně. A já venku běhám v sandálkách a tílku:). Večery trávíme na pivu na terásce před Shamrockem. Slast.

Včera procházka nad Brivem, pěšo, celý den sama. Přemýšlela jsem krom milionu věcí o tom, jak je dobře, že jsem se tady, v cizině, konečně naučila být sama. V Čechách jsem nepodnikla jediný takový výlet. Vždycky jsem čekala na někoho... Ne tak po mém návratu.

31. října 2013, ve čtvrtek

Tak jsem probděla jednu noc, no. A včera si připadala tak, jak si vždycky připadá člověk, který si nedopřál dostatek spánku. Zředěně. Lehce a těžce zároveň. Zředěně je dobrý výraz.

                Mám kolo!!!

                A poprvé jsem byla lézt. Bála jsem se, nechtělo se mi. Byla tma, nikoho tam neznám. Ble ble, ale odhodlala jsem se. A byla jsem šťastnáááá. Nezapomněla jsem to. Myslím, že Pelc by se zaradoval:). Úžasný pocit. Být na stěně ve Francii:).

3. listopadu 2013, v neděli

Dnes to v práci bylo boží. Jak jsem včera byla daleko a mimo, tak jsem se dneska cítila být hrozně příjemně IN:).

Sledování kluků při basketu, výtvarný ateliér a pak pinčes opět s klukama. Byl to jeden z mých silných pinčesových dní. Faaaaaajn:).

Den plný aktivit. Já zapojená, napojená, plná sil a energie, šťastná. Radost, radost, radost.

Jen jsem se zase přejedla. To je ta má zoufalá potřeba všechno ochutnat. Už vím, že nemusím chutnat pomerančové a meruňkové džusy. Vím také, že dvě flákoty masa denně jsou příliš. Taky už si nebudu přidávat. A – dar z nebes, nemusím všechno dojídat! Juch. To půjde, to se naučím. :)

13.listopadu 2013, středa

Tuze plné dny mám tady v Brive. Radost pohledět, požít si:).

Mám za sebou čtvrtou lekci lezení. Nechtělo se mi tam. Ale pak jsem byla šťastná, že jsem se rozhoupala a vyrazila. I na stěně se dá nalézt klid. Soustředění. Zbožňuju ten pohyb, pocit, lidi, kteří se kolem toho motají. A kolo cestou tam i zpátky.

                   15. listopadu 2013, pátek

                   Dnešek byl silný. Pochopila jsem, jak podstatné je pro mé duševní zdraví dopřávat si doušky samoty. Prostor pro knihy, hudbu, filmy, psaní. Pokud to nedělám, nežiju, zmírám. Ztrácím sebe sama.

                   20. listopadu 2013, středa

                   V práci jsem si uvědomila důležitou věc. Žádná obyčejná hra ty děti nebaví. Nesnáší pravidla. U her, natož v životě. Když se člověk soustředěně do něčeho ponoří, oni odcházejí. Není kolem toho křik a pošťuchování ? Není to zajímavé. Potřebují být kreativní. A taky jsou zvyklí na totální chaos - klid je nudí.. Hm. Kéž se naučí využívat svou energii a nápaditost k něčemu jinému než k destrukci..

                   Další postřeh - je snadné pozorovat, posuzovat, radit. Když je ale člověk aktérem, všechno to krásně vymyšlené jde stranou. Nejšťastnější jsem, když o práci s dětmi jenom přemýšlím. :)

                   23. listopadu 2013, sobota

                   Včera večer překrásný koncert v divadle. Reis Demuth Wiltgen trio. Božské chvíle. Aaaa dnes match rugby. Divnost nad divnost. A navíc, Brive prohrál.

                   Objev dne? Palačinky s cukrem a citronem. Vůbec bych neřekla, že mohou být tak moc dobré:).

O stesku, o paměti a o „problematických“ dětech

Netrpím tu nemocí zvaná osamělost. Neustále jsem mezi lidmi, někdy možná víc, než je mi třeba. Takže to vůbec není o tom, že bych se utápěla v žalu a tázání - proč já nána bláznivá nezůstala radši doma... Ne. Je mi tu dobře. Se vší únavou, která k tomuhle druhu výletu asi neodmyslitelně patří, se všemi obtížemi, kterým tu čelím. Cítím, neuvěřitelně silně, že právě prožívám jedno z nejnáročnějších, ale zároveň nejinspirativnějších a nejvíc obohacujících období svého života.

               A přesto, stále častěji „zavanou“ Čechy. Ozvěny drobných a přesto nezapomenutelných chvil, sem tam kout, který mi připomene nějaké místo v Čechách, chutě, tóny, hlasy, tváře.

               Zvláštní, že se to všechno vynořuje až teď, po pěti měsících. Ale nakonec, možná to není až tak zvláštní. Teprve teď se, po počátečních bouřích v Limoges, všechno uklidnilo. Až nyní si můžu dovolit oslabující emoce jako je stesk po domově. Dříve by jen přilily olej do ohně a on už byl tak dost silný a nebezpečný. Taaaakže, chcete se vyhnout stýskání? Dopřejte si pořádný psychický teror! :)

               Teď jsem v bezpečí, v klidu, a mé myšlenky se víc a víc stáčí k Čechám. Libuju si v tom rozjímání. Maluju si, co všechno podniknu mezi vánočními svátky, čemu se budu věnovat na jaře po mém návratu. Je toho hromada, takže jsem začala sepisovat své oblíbené sáhodlouhé seznamy, abych náhodou nezapomněla na něco „hrozně podstatného“ (jako je zmrzlina v Tuchlovicích nebo výlet na Jizerku):).

Čas od času ale na návštěvu zavítají i vzpomínky na věci, činnosti a chvíle, o kterých jsem si myslela, že jsou pro mě uzavřené. Také jsou jednou z tváří stesku – tou citlivější, bolavější. Protože není se kam vracet, není na co navázat. Tehdy si uvědomuju, jak nesmazatelně se do nás vepisuje vše, čím procházíme. Něco ukončit nakonec vždycky znamená jen omezit svou budoucí aktivitu v této věci. Stačí ale cokoli, třeba pouhopouhé jedno slovo, a vše je tak živé, jako bylo před měsíci či před lety. Se vším dobrým i zlým.

Ach ty vzpomínky. Máme chuť tišit je. Nechat minulost minulostí. Zaujmout neutrální postoj, oprostit se, získat odstup. Možná, že je možné získat to poslední. Ale emoce, které jednou byly silné, už na své síle nikdy neztratí.

              Lidská paměť mě fascinuje. Tím víc, že teď pracuju s dětmi. Každá vteřina jejich života se v nich ukládá. Většinou na nevědomé úrovni, ale každopádně ukládá. Především jako pocit, který měly v nebo z nějaké situace. Myslím si, že právě ony pocity, emoce, nás všechny (protože i my jsme byli dětmi) vedou v našem jednání. Jak se k nám zachovali rodiče, když jsme udělali nějakou hloupost? Zajímalo je proč? Rovnou nás, bez diskuzí, potrestali? Vedli nás k nápravě škod? Zůstali věcní a věnovali se problému nebo na nás navalili hromadu výčitek a nadávek týkajících se naší osobnosti? To všechno si pamatujeme my a pamatují si to i děti. Naše přítomné chování se zkrátka nevznáší ve vzduchoprázdnu. Je naplněno našimi minulými zkušenostmi, zážitky, prožitky. Často to neumíme slovy pojmenovat. Ale jednáme v očekávání reakce, které se nám dostalo dříve.

V práci slyším dennodenně křik, často odtrhávám jedno dítě od druhého. Jsou ty děti „od přírody“ horší a zlobivější než jejich méně problematičtí vrstevníci? Jak je to s těmi geny? Hrají roli, ovšem. Ve smyslu přirozeného charakteru, vloh. Ale mnohem podstatnější než to, co jim bylo dáno do vínku, je podle mě to, jak děti byly vychovávané. Jakými metodami, jakými postupy. Jak se k nim i v jejich raných letech chovali jejich nejbližší.

Tak jako my se učily chodit, jíst lžičkou a později příborem, ale učily se taky řešit konflikty, vyrovnávat se s vlastními chybami, reagovat na nefér jednání druhých. Jak? Jakým vzorem jim přitom byli rodiče, babičky, dědečkové, tetičky a strejčci? Co se stalo, když děti udělaly chybu?

             Jsem přesvědčená o tom, že naše děti nejsou horší než děti jiné. Jen si často prošly už jako malinkaté šílenými věcmi. Zvnitřnily si vzorce chování, které nejsou funkční. Ty děti ale nevědí proč a už vůbec nevědí, čím je nahradit.

Víme, jak těžké je odnaučit se chyby, které jsme se naučili například při studiu jazyků. Odstranit chyby v jednání je tisíckrát těžší, než se přeučovat špatně zapamatované slovíčko. A my to od dětí přesto chceme, nejlépe hned teď. S takovým požadavkem nemůžeme uspět.

Učit „problematické“ děti novému jednání – takovému, které jim do jejich života vnese více klidu a radosti, a které nebude obtěžovat a ohrožovat ostatní, je nevyhnutelně dlouholetý projekt. A vyžaduje ohromné úsilí od všech zúčastněných. To znamená nejen od dítěte! Ale i od vychovatelů, učitelů, lékařů, nejlépe všech lidí, kteří se s oním dítětem pravidelně setkávají. Možná se zdá, že šance na úspěch je minimální. Nebudu tvrdit, že to tak není. Ale nakonec i minimální šance je lepší než šance žádná. Proto ji nezahazujme. Využijme ji.

Obrázkový říjen

Zdravíííím!

Po pěti měsících ve Francii přišla ta chvíle, kdy se mi nedostává času na psaní.
Posílám proto aspoň fotky, z několika míst, které jsme ještě v říjnu navštívili, z našeho herního večera, a na závěr taky fotky mého nynějšího bydlení.

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/PodzimniBrive?authuser=0&feat=directlink

Přeji vám kouzelné dny,
ka

Jak že se to má s tou francouzskou kuchyní

Neptejte se mě prosím na žáby a šneky. Ještě jsem s nimi neměla tu čest. Až to přijde, dám vám vědět.

 Nuže. Chtěla bych vyvrátit mýtus, že francouzská kuchyně je fantastická vždy a za všech okolností. Ne. I tady člověk sem tam narazí na téměř nejedlé jídlo mdlé chuti, nebo na jídlo jedlé, ovšem žaludku nesvědčící. Faktem ale je, že pravděpodobnost, že se vám to tu stane, je mnohem nižší než v Čechách.

Francouzi si potrpí na kvalitu. Obecně se to má tak, že to, co zde patří k nejlevnějším a nejméně kvalitním produktům, by u nás bylo hodnoceno jako produkt kvality střední nebo dokonce vyšší. Rajčata tu tak například - na rozdíl od rajčat koupených v Čechách v Tescu - mají chuť.

Zajímavá je pestrost zdejšího stravování. Jí se tu ohromné množství zeleniny, ovoce, ořechů a semen, výrazně víc druhů masa (včetně koniny nebo žraloka), ryb a mořských plodů. Francouzi s jistou dávkou nepřehlédnutelné hrdosti říkají, že sýrů prý ve Francii existuje na 365 druhů. Co ale nejvíc ocení mlaďoši, se kterými pracuju? Brambůrky, čokoládu, gumové medvědy a kolu. Jisté věci jsou podle všeho stejné ve Francii jako v  Čechách.

Pár poznámek ke zdejšímu stolování. Večeře není jen obyčejným jídlem, je především možností pro setkání celé rodiny. Momentem, kdy si všichni mohou povyprávět o uplynulém dni, a předestřít, co se bude odehrávat ve dnech příštích. Je to pokaždé malá slavnost. Lidé na sebe s večeří čekají - i když večeře trvá tak 45 min, hodinu nebo i déle, začínají jíst klidně až v devět hodin večer. Jen aby, pokud to jen trochu jde, nikdo nechyběl. Nemá to mnoho společného s v Čechách častým „kdo si co najde, to má“.

Při slavnostních příležitostech může oběd či večeře trvat zcela vážně i několik (třeba pět) hodin. Už jsem měla to štěstí. Se všemi jejich chody, několikerým vínem (protože ke každému jídlu se hodí jiné..), a panáky na úvod i na závěr to šlo více než snadno.

Moc příjemné je, že na stole je vždy k dispozici voda a chléb. A co se jinak podává? Každý špatný průvodce vám podá vyčerpávající výčet alespoň malé části francouzského kulinářského umění. Mě okouzlilo maso na tisíceré způsoby, často doprovázené jen zeleninou. Zamilovala jsem si tarty, quishe (obojí jsou zapékané slané koláče se zeleninou, např. slaninou a smetanou). Pro mě neopomenutelné jsou pak desítky jejich výtečných dezertů. Dorty, koláče, krumbly, makronky, ochucené pěny a tvarohy. Velmi jsem si oblíbila palačinky, wafle (ha, Vášo:)), a samozřejmě creme brullee.

 Velkou tradici tu má nakupování na trzích. I v Čechách se tahle tradice s nástupem farmářských trhů začíná vracet. Ve Francii se na trhu kupuje ovoce, zelenina, ale třeba i prvotřídní uzeniny nebo sýr přímo od farmáře. Řada Francouzů má své osvědčené prodávající. Chodí k nim pravidelně nejen pro jejich zboží, často ale i jen pro přátelské poklábosení nebo pro radu.  I na francouzském trhu ale narazíte na šejdíře, kteří jednoduše nakoupí ovoce a zeleninu v makru (zde Metro) a pak to vydávají za „své zboží“. Jak takové podvodníky poznáte? Jejich nabídka je zpravidla až příliš široká. Skuteční zemědělci (farmáři) jsou ti, co nabízí jen malé množství produktů a navíc produktů sezónních.

Celkově se ve francouzských supermarketech víc a víc pořizují jen základní potraviny, pro maso se chodí do řeznictví, pro sýry do sýrařského obchodu, pro pečivo do pekařství, pro zeleninu na trh.

Francouzské restaurace jsou pro mě vždycky zážitkové. Ke stolu vás pokaždé uvede číšník, voda zdarma je samozřejmostí, ochota personálu ve většině případů taky. Jídlo bývá výtečné, ceny pestré. Zvlášť v neděli večer je jídlo v restauraci opravdu drahou srandou. Ale i zde existují drobné bagetárny, kebabárny, bufety a kavárny, kde pořídíte něco na zub za podstatně příznivějších cenových podmínek.

Když se nějakého Francouze zeptáte, jestli by si dokázal představit život v jiné zemi, většinou vám odpoví: „Proč? Tady je všechno. Velká města i krásná příroda, hory i moře, skvělé jídlo a pití. Nepotřebuju nic jiného.“

Oni možná ne, ale já mám nadevše ráda naše pivo, dobré české bílé víno (zde piju vesměs výhradně červené), náš chleba, poctivé knedlo vepřo zelo, ...

Už je to tak. Začínám se těšit na Vánoce a cestu domů:).

Fotky z Paříže a Bruselu

Nuže, tady najdete fotky, které jsem vám slíbila:).

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/SrpnovaPariz?authuser=0&feat=directlink

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/ParizNaZacatkuRijna?authuser=0&feat=directlink

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/BruselBruggy?authuser=0&feat=directlink

Buďte zdrávi,
ka

O prvním týdnu v Brive

 

Brive je náramný. Pro mě ta akorát veliký – do práce, tzn. do centra, to mám 25 minut pěšky, i tady je fajn knihovna, kavárnu jsem tu měla oblíbenou dřív, než jsem se sem stačila přestěhovat:) a venku z města jsem taky během chvilky. A hlavně, je tady pár lidí, kteří mi za ten moment, co jsem tady, dokázali vytvořit domov.

V práci jsem moc spokojená. Funguje to tu tak strašně moc jinak, až se tomu nechce věřit. Ne, že by všechno bylo pozitivní, jen je to hrozně jiné. Částečně je to logické. Je to podstatně větší organizace, s hromadou dětí, vychovatelů a jiných zaměstnanců. Co víc, nejsou tu jen imigranti, ale i děti z nefunkčních francouzských rodin, což naprosto mění celou atmosféru v domově. Přistěhovalci usilují o to, aby dostali papíry a ve Francii i po dosažení 18 let mohli zůstat. To je velká motivace a oni na sobě proto hodně pracují. Snaží se naučit jazyk, mít dobré výsledky ve škole, obecně nedělat potíže. A mladí Frantíci? Rodiče je často úplně odvrhli nebo si je berou jen sem tam na víkendy. Ale z Francie je nikdo vyhostit nemůže. Proč by se o něco měli snažit? K čemu? Proč by měli kohokoli poslouchat? A tak dělají kravál, z domova v jednom kuse utíkají, ve městě kradou. Ne všichni, ale značná část. Je těžké je zkrotit. A je ještě těžší uchránit přistěhovalce jejich vlivu.

Zkrátka, v tomto domově je život podstatně divočejší. Občas mě napadá, že jistá pravidla, která byla nastavená v Limoges, by tady nebyla na škodu. Hm. A tak se sama sebe ptám, co je pro ty děti lepší – tvrdý, nekompromisní přístup, bazírování na malichernostech a tvrdé postihy za sebemenší nepozornost, nedejbože chybu, nebo přístup, který je láskyplný, lidský, ale místy nedůsledný a až moc liberální? Myslím, že správná cesta je někde uprostřed.

Jsem zabydlená. Pokojík je celkem velký a příjemně prázdný. Mám tu jen malinko věcí a nehodlám si tady toho moc pořizovat. S málem se dá žít. Víc než dobře. Jako bych byla, nelpějíc na věcech, svobodnější.

Jinak už jsem tu několikrát byla na kurzech tance. Salsa a bachata. Vtipná atmosféra. Plná tělocvična lidí, z nichž většina je „na lovu“. Pánové, kteří zapáleně kroutí zadky. A dámy, které i ve svých čtyřiceti letech hrozně moc chtějí vypadat na dvacet. V pátek jsme si udělaly dámský večírek. S vínem, ciderem, hromadou čokolády a maskami na obličeji. V sobotu dopoledne jsme byli na trhu. Zrovinka otevřeli nově zrekonstruované tržiště, takže jsme ho museli prozkoumat. Příjemný prostor a spooooousta děsně dobrého jídla a pití. Tak štiplavý kozí sýr jste nikdy nejedli! A zdejší specialita – kachní játra, ve fíku či jiném sušeném ovoci – delikatesa!

Zítra se půjdu ptát na podmínky registrace ve zdejším horolezeckém klubu. Taky se chci pozeptat, jak se to tu má s divadlem a koncerty. Nu a jinak to vidíme na kolo, výlety do kouzelných malých městeček a vesnic v nedalekém okolí, společné hudební, filmové a gurmánské večery, a na pívo v další z typicky francouzských irských hospod. Je dobře.

Ka žije! :)

Moc Vás zdravím z jihozápadu!

Jsem přestěhovaná, mám za sebou první den v práci, konečně jsem dospala svůj spánkový deficit, od včerejška mám znovu telefon a od dnešního rána přístup na net. Nádhera. :)
Něco víc k mému novému zdejšímu bytí pošlu brzy, zatím posílám cyklus fotek z mého výletu do Brive a jeho okolí, který jsem podnikla před dvěma týdny.

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/BrivePodruhe2013?authuser=0&feat=directlink

Těšte se taky na fotky z Paříže a Bruselu :).

Příjemné podzimní dny,
ka

Jeden příběh končí, druhý začíná

          Minulý pátek jsem si po dalším z mnoha naprosto zbytečných konfliktů uvědomila několik důležitých věcí. Předně, že konflikty neustanou a že se tu atmosféra nezlepší. Šéfová je člověk, se kterým přes všechnu mou snahu prostě nelze vyjít. Co bylo možná důležitější, přiznala jsem si, jak moc jsem pohodlná. Byla jsem ochotná snášet naprosto nemístné chování, protože jsem tu měla luxusní pokojík, jedla skvělé jídlo a měla hodně svobody, co se týče přípravy mého hudebního ateliéru. Děs. A nakonec, pochopila jsem, že můj odchod je jen otázkou času.

Finální impuls přišel, když mi zamítli mou žádost o změnu pracovní doby (nechtěla jsem více pracovat dva víkendy ze tří, ale pouze jeden a nechtěla jsem s kluky zůstávat sama v noci o víkendech).

         Nuže, včera odpoledne jsem oznámila, že končím. Obešlo se to bez křiku a vydírání, došlo jen na pokrytecké řeči (Mně bylo řečeno, že je škoda, že odcházím. Klukům, že jsem nepracovala dobře a proto se mnou oni ukončili spolupráci.), což je v podstatě v tomto domě to nejmenší zlo.

           Ještě dnes odpoledne visela ve vzduchu otázka, zda budu moci zůstat ve Francii (a najde se pro mě místo v jiné organizaci) nebo zda se budu muset vrátit do Čech. Přála jsem si zůstat. A v ideálním případě se přestěhovat do městečka Brive, které jsem si zamilovala a kde mám své blízké duše, Judit a Zetu. Šance pro takový scénář však byla mizivá. Vlastně mi bylo několikrát vysvětleno, že přestěhování do Brive prostě a jednoduše není možné.

         Před hodinkou mi volala holčina z koordinující organizace, že pro mě má dobré zprávy. 14. října nastupuji v dětském domově v Brive la Gaillarde. Neboli, naše přání mají ohromnou sílu. Ohromnou a mnohem větší.

            Mám před sebou víc jak týden volna. Nádhera. Zítra bych se měla potkat s holkami z Čech, které tu studují, pak mě čeká několik krásných dní v Paříži, potom nejspíš pár dní na Západě v okolí Bordeaux, La Rochelle,.. Nevím, uvidím. Spadla ze mě veliká tíha. Těžko popsat úlevu, kterou cítím. Krásně je na světě.

Další fotky:)!

Moc zdravím,

zde je odkaz na fotografie z města Brive a jeho okolí.
Pár posledních obrázků je z procházek nedaleko městečka Nexon.

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/Brive2013?authuser=0&feat=directlink

Myslím, že tentokrát už nebudete muset odkaz kopírovat, mělo by stačit pouhé kliknutí:).

Radostné dny přeji,
ka

Dětští imigranti ve Francii

Je jim méně než 18 let a ve Francii jsou sami, bez rodiny, bez peněz. Proč? A jak se sem dostali?

            Udělala jsem si tu takový drobný výzkum. Velmi těžko zobecnitelný krom jiného především ze dvou důvodů. K dispozici jsem měla jen 6 osobních příběhů kluků, se kterými pracuji. To není nijak závratné číslo. Řečeno přesněji, je to číslo zoufale malé.

A, což není nepodstatné – nikdo nemůže zaručit, že příběhy, které nám (resp. patřičným francouzským institucím) kluci vyprávěli, jsou pravdivé. Řada dětí, která sem přicestuje, je dopředu informována, že je výhodné přijet bez jakékoli dokumentace a nahlásit nižší než skutečný věk. Proč? Čím méně mi je let, tím déle mám zaručenu ochranu a finanční podporu ze strany francouzské vlády. Ale nejen to, děti si také leckdy myslí, že čím dramatičtější příběh poskytnou, tím lepší péče se jim dostane. Toto zatím nedokážu posoudit, je možné, že tragický příběh např. urychlí soudní řízení, ale finanční dotace jsou pro všechny děti se statusem „dítě s potížemi“ stejné.

Mé „výsledky“ proto berte spíš jako svědectví z místa činu, jako zajímavost, ne jako komplexní analýzu problému dětské imigrace v Evropě 21. století.:)

            Momentálně tu máme 2 kluky z Asie a 4 Afričany. Jejich rodinná situace byla před odjezdem do Francie nelehká. Většina z nich přišla o jednoho rodiče, někteří jsou úplní sirotci. Úmrtí vinou nemoci, leckdy vinou válečných konfliktů. Hm, jaké to musí být, zažít válku jinak než přes televizní obrazovku?... Často se tam potom objevilo ještě to, že si zbylý rodič našel nového partnera/partnerku, s nímž si dítě nevytvořilo dobrý vztah.  Roli také mohl sehrát alkoholismus a domácí násilí všeho druhu. Odchod ze země pak byl často útěkem z neúnosné životní situace.

             Válka taky v několika případech způsobila, že se kluci báli o vlastní život a ze své země proto odešli, aby si, řečeno krapet nevybíravě, zachránili krk.

             Další příčinou emigrace byly náboženské konflikty. Nesouhlas s konkrétním typem náboženského učení nebo konverze k jinému náboženství, které bylo potrestáno zapuzením ženy i jejích dětí.

             A nakonec, někteří z kluků sem byli „vysláni“, aby vydělali peníze pro rodinu. To samo o sobě souvisí s představou bohatého západu, kde je ohromný nadbytek práce a peněz a příležitostí pro každého. Že tu děti nemohou pracovat, je drobnost, která řadě těchto rodin uniká. Není divu, téměř všichni kluci před příchodem do Francie už pracovali. V jejich rodných zemích je práce dětí běžnou součástí života. To, že tady nejdřív musí získat nějaké vzdělání a naučit se jazyk, je pro ně často velkým překvapením.

             Obecně lze říci, že vize před příchodem na Západ jsou velké a o to větší je pak zklamání, když se ukáže, že realita je úplně jiná, než si představovali. Několik kluků snilo o profesionální fotbalové kariéře. Jiní o tom, že vystudují vysokou školu a stanou se vědci. Pár jich zde chtělo strávit jen několik let, vydělat jmění a vrátit se domů.

Realita? Povinné studium, pravidla chování, kterým nerozumí a které jsou často v přesném rozporu s tím, na co byli zvyklí. Nemožnost vydělávat, totální závislost na rozhodnutí pověřených institucí a do poslední chvíle nejistota, zda v den svých 18 narozenin dostanou povolení k pobytu (případně smlouvu o další finanční podpoře až do dne ukončení studií), nebo zda si budou muset vybrat ze dvou špatných variant – návratu domů nebo setrvání ve Francii v ilegalitě. Což znamená  bez jakékoli další finanční podpory, leckdy bez dokončeného vzdělání a často proto bez možnosti sehnat práci,... Žádná sranda.

             A jak se sem dostanou? Pěšky, autobusem, vlakem, lodí. Kluci byli na cestě do Francie leckdy déle jak rok. Když došly peníze, sehnali si někde práci, pár měsíců tam zůstali a pak pokračovali dál. Řada z nich strávila nějaký čas na ulici. Někteří cestovali sami, jiní v celých utečeneckých skupinách. Mnoho z nich se po cestě alespoň jednou ocitlo v situaci, kdy jim šlo o život.

Druhou variantou je cestování zprostředkované „převozní“ agenturou. Lidé prodávají své pozemky a domy, platí v přepočtu i stovky tisíc korun, aby své dítě svěřili lidem, kteří je dostanou na Západ. Tito převozníci pak často velmi kulantně zmizí a dítě ponechají svému osudu na pařížském letišti nebo v pařížském metru.

             Dětských imigrantů ve Francii přibývá. Rozpočet na pokrytí jejich potřeb ovšem zůstává stejný, takže v den 18 narozenin spousta z nich stojí před otázkou A co teď?, jak jsem nastínila výše. Jak to řeší, zatím nevím. Dozvím se to možná brzy, protože v blízké době bude jednomu našemu klučinovi právě oněch 18...

Obrázky z Limoges

Nějakým nedopatřením (které tuším souviselo s mým talentem pro vše, co se týká techniky a počítačů:)) se tady dosud neobjevil odkaz na fotky z Limoges. Nuže, tady je:

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/Limoges2013?authuser=0&feat=directlink

Buďte zdrávi:), ka

Úryvky z deníku II.

..haha, posílám pár zápisků z přelomu června a července a fotky ze srpnového semináře. Že je září? Neva, dostanu se k němu.. Aspoň se budete mít na co těšit:).

26. června

Nu. Jsou chvíle vítězné, jsou chvíle sedlácké u chlumce. Žádná novinka. Ale žít ty druhé je těžký. Vždycky znova. Potřebuju změnit úhel pohledu. Prohrát znamená druhému dát příležitost vyhrát. Okusit malou euforii z malého vítězství. Vždyť je to super, že každý umí jen něco – což znamená, že toho taky spoustu neumí... Příležitost pro každého.

27. června

Poprvé jsem plakala. Ne, proto, že bych si připadala osamělá, to nejsem. Připadala jsem si jen zoufale neschopná. Vstala jsem a šla dolů do obýváku, kde u televize seděl jeden z našich kluků. Šli jsme běhat.  Běhala jsem poprvé s někým. A hned s fotbalistou a navíc černochem! :D. Běžel vzorně pomalu a pořád se ptal, jestli nejsem unavená. Byla jsem, děsně. Ale bylo to skvělý:). Nádherný obrat. Cítím se o tisíc procent líp.

4. července

Dnes ráno jsem opět byla běhat. Poprvé 4 kolečka. Úžasný pocit.  A vprostřed běhání mladý muž, který mi zatleskal se slovy bravo. Tohle je tu opravdu jiné. Lidé spolu mluví. Na ulici, v supermarketu (šéfovou tam před nedávnem oslovil muž, jestli by mu neporadila, co jíst, aby zhubl). To se v Čechách nedělá.

Dopoledne bazén. 20 kousků. Ohromná radost z vody. Kluci leniví a srandovně zmrzlí.

            6. července

            Rozhovor o brýlích a čočkách. 30Euro v optice jen za změření očí. Šílenství. Na prohlídku u očaře se čeká půl roku. Je jich málo. A pochopitelně i čočky jsou nesmyslně drahé.

Něco víc k cenám. Nový potah na staré vyřezávané křeslo – cca 530 Euro. Každá práce, která vyžaduje hodně času, je ve Francii extrémně drahá. Čalounění nebo loupání ořechů, je to jedno, cena u obojího je přemrštěná.

„Výlet“ do sběrny odpadu. Doplnění obrázku o francouzském přístupu ke spotřební m věcem. Opravit starou věc? Zbytečně drahé, lepší je koupit to rovnou celé nové. Hromady odpadu – často věci plně funkční. V noci se tak kontejnery plní lidmi, kteří hledají, co se z vyhozených věcí dá ještě použít. Vyhazování trávy. Copak tu není potřeba seno? Smutný obrázek. Ještě smutnější je ovšem fakt, že u nás je trend jestli ne stejný, tak velmi podobný.

12.července

Kouzelný večer. Završila jsem svou třídenní očistu, po včerejším půstu jsem dnes opět jedla jen ovoce a zeleninu. Není to důležité jen pro mé tělo, které se snad konečně vzpamatovalo z těch mých prvních tří týdnů tady. Je to důležité pro mou psychickou rovnováhu. Dokázala jsem vydržet, dodržet své předsevzetí. Přesně tak, jak jsem chtěla. Fajn pocit.

             Přišel mi první dopis z Čech, Péťo, děkuju moc. Takže jsem si na zahradě nejdřív přečetla jej a pak jsem si otevřela svou první knížku vypůjčenou ve zdejší knihovně. Malý princ. V originále, jupijou:). Nad hlavou mi zpívali ptáci, poblíž ležel kocour Miro, má spřízněná duše (učím se žít se zvířaty, dosud jsem neměla to štěstí a dělá mi to tuze dobře), a na stolku stála utržená růže, která mě dnes k sobě zavolala na cestě domů z města. Krásné momenty. A radost převeliká, protože jsem rozuměla textu, který jsem měla před sebou. Znám to, jasný, spousta slov a gramatických jevů mě míjela, jasný. Ale spoustě věcem jsem rozuměla. Prostě další velké-malé vítězství.

Sepsala jsem si seznam jídel, které jim tu za těch následujících 9 měsíců hodlám uvařit. Budu mít co dělat, je to dlouuuuhatánský seznam:).

Slíbený odkaz na fotky:) :

https://picasaweb.google.com/117639648249104733382/Sommieres?authuser=0&feat=directlink

Přeji krásně barevný podzim.