Dětští imigranti ve Francii

Je jim méně než 18 let a ve Francii jsou sami, bez rodiny, bez peněz. Proč? A jak se sem dostali?

            Udělala jsem si tu takový drobný výzkum. Velmi těžko zobecnitelný krom jiného především ze dvou důvodů. K dispozici jsem měla jen 6 osobních příběhů kluků, se kterými pracuji. To není nijak závratné číslo. Řečeno přesněji, je to číslo zoufale malé.

A, což není nepodstatné – nikdo nemůže zaručit, že příběhy, které nám (resp. patřičným francouzským institucím) kluci vyprávěli, jsou pravdivé. Řada dětí, která sem přicestuje, je dopředu informována, že je výhodné přijet bez jakékoli dokumentace a nahlásit nižší než skutečný věk. Proč? Čím méně mi je let, tím déle mám zaručenu ochranu a finanční podporu ze strany francouzské vlády. Ale nejen to, děti si také leckdy myslí, že čím dramatičtější příběh poskytnou, tím lepší péče se jim dostane. Toto zatím nedokážu posoudit, je možné, že tragický příběh např. urychlí soudní řízení, ale finanční dotace jsou pro všechny děti se statusem „dítě s potížemi“ stejné.

Mé „výsledky“ proto berte spíš jako svědectví z místa činu, jako zajímavost, ne jako komplexní analýzu problému dětské imigrace v Evropě 21. století.:)

            Momentálně tu máme 2 kluky z Asie a 4 Afričany. Jejich rodinná situace byla před odjezdem do Francie nelehká. Většina z nich přišla o jednoho rodiče, někteří jsou úplní sirotci. Úmrtí vinou nemoci, leckdy vinou válečných konfliktů. Hm, jaké to musí být, zažít válku jinak než přes televizní obrazovku?... Často se tam potom objevilo ještě to, že si zbylý rodič našel nového partnera/partnerku, s nímž si dítě nevytvořilo dobrý vztah.  Roli také mohl sehrát alkoholismus a domácí násilí všeho druhu. Odchod ze země pak byl často útěkem z neúnosné životní situace.

             Válka taky v několika případech způsobila, že se kluci báli o vlastní život a ze své země proto odešli, aby si, řečeno krapet nevybíravě, zachránili krk.

             Další příčinou emigrace byly náboženské konflikty. Nesouhlas s konkrétním typem náboženského učení nebo konverze k jinému náboženství, které bylo potrestáno zapuzením ženy i jejích dětí.

             A nakonec, někteří z kluků sem byli „vysláni“, aby vydělali peníze pro rodinu. To samo o sobě souvisí s představou bohatého západu, kde je ohromný nadbytek práce a peněz a příležitostí pro každého. Že tu děti nemohou pracovat, je drobnost, která řadě těchto rodin uniká. Není divu, téměř všichni kluci před příchodem do Francie už pracovali. V jejich rodných zemích je práce dětí běžnou součástí života. To, že tady nejdřív musí získat nějaké vzdělání a naučit se jazyk, je pro ně často velkým překvapením.

             Obecně lze říci, že vize před příchodem na Západ jsou velké a o to větší je pak zklamání, když se ukáže, že realita je úplně jiná, než si představovali. Několik kluků snilo o profesionální fotbalové kariéře. Jiní o tom, že vystudují vysokou školu a stanou se vědci. Pár jich zde chtělo strávit jen několik let, vydělat jmění a vrátit se domů.

Realita? Povinné studium, pravidla chování, kterým nerozumí a které jsou často v přesném rozporu s tím, na co byli zvyklí. Nemožnost vydělávat, totální závislost na rozhodnutí pověřených institucí a do poslední chvíle nejistota, zda v den svých 18 narozenin dostanou povolení k pobytu (případně smlouvu o další finanční podpoře až do dne ukončení studií), nebo zda si budou muset vybrat ze dvou špatných variant – návratu domů nebo setrvání ve Francii v ilegalitě. Což znamená  bez jakékoli další finanční podpory, leckdy bez dokončeného vzdělání a často proto bez možnosti sehnat práci,... Žádná sranda.

             A jak se sem dostanou? Pěšky, autobusem, vlakem, lodí. Kluci byli na cestě do Francie leckdy déle jak rok. Když došly peníze, sehnali si někde práci, pár měsíců tam zůstali a pak pokračovali dál. Řada z nich strávila nějaký čas na ulici. Někteří cestovali sami, jiní v celých utečeneckých skupinách. Mnoho z nich se po cestě alespoň jednou ocitlo v situaci, kdy jim šlo o život.

Druhou variantou je cestování zprostředkované „převozní“ agenturou. Lidé prodávají své pozemky a domy, platí v přepočtu i stovky tisíc korun, aby své dítě svěřili lidem, kteří je dostanou na Západ. Tito převozníci pak často velmi kulantně zmizí a dítě ponechají svému osudu na pařížském letišti nebo v pařížském metru.

             Dětských imigrantů ve Francii přibývá. Rozpočet na pokrytí jejich potřeb ovšem zůstává stejný, takže v den 18 narozenin spousta z nich stojí před otázkou A co teď?, jak jsem nastínila výše. Jak to řeší, zatím nevím. Dozvím se to možná brzy, protože v blízké době bude jednomu našemu klučinovi právě oněch 18...