Minulý
pátek jsem si po dalším z mnoha naprosto zbytečných konfliktů uvědomila
několik důležitých věcí. Předně, že konflikty neustanou a že se tu atmosféra
nezlepší. Šéfová je člověk, se kterým přes všechnu mou snahu prostě nelze
vyjít. Co bylo možná důležitější, přiznala jsem si, jak moc jsem pohodlná. Byla
jsem ochotná snášet naprosto nemístné chování, protože jsem tu měla luxusní pokojík,
jedla skvělé jídlo a měla hodně svobody, co se týče přípravy mého hudebního ateliéru.
Děs. A nakonec, pochopila jsem, že můj odchod je jen otázkou času.
Finální impuls přišel, když mi zamítli mou žádost o změnu pracovní doby
(nechtěla jsem více pracovat dva víkendy ze tří, ale pouze jeden a nechtěla
jsem s kluky zůstávat sama v noci o víkendech).
Nuže, včera odpoledne jsem
oznámila, že končím. Obešlo se to bez křiku a vydírání, došlo jen na pokrytecké
řeči (Mně bylo řečeno, že je škoda, že odcházím. Klukům, že jsem nepracovala
dobře a proto se mnou oni ukončili spolupráci.), což je v podstatě
v tomto domě to nejmenší zlo.
Ještě dnes odpoledne visela ve
vzduchu otázka, zda budu moci zůstat ve Francii (a najde se pro mě místo
v jiné organizaci) nebo zda se budu muset vrátit do Čech. Přála jsem si
zůstat. A v ideálním případě se přestěhovat do městečka Brive, které jsem
si zamilovala a kde mám své blízké duše, Judit a Zetu. Šance pro takový scénář
však byla mizivá. Vlastně mi bylo několikrát vysvětleno, že přestěhování do
Brive prostě a jednoduše není možné.
Před hodinkou mi volala holčina
z koordinující organizace, že pro mě má dobré zprávy. 14. října nastupuji
v dětském domově v Brive la Gaillarde. Neboli, naše přání mají
ohromnou sílu. Ohromnou a mnohem větší.
Mám před sebou víc jak týden
volna. Nádhera. Zítra bych se měla potkat s holkami z Čech, které tu
studují, pak mě čeká několik krásných dní v Paříži, potom nejspíš pár dní
na Západě v okolí Bordeaux, La Rochelle,.. Nevím, uvidím. Spadla ze mě
veliká tíha. Těžko popsat úlevu, kterou cítím. Krásně je na světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat