Netrpím tu
nemocí zvaná osamělost. Neustále jsem mezi lidmi, někdy možná víc, než je mi
třeba. Takže to vůbec není o tom, že bych se utápěla v žalu a tázání -
proč já nána bláznivá nezůstala radši doma... Ne. Je mi tu dobře. Se vší
únavou, která k tomuhle druhu výletu asi neodmyslitelně patří, se všemi
obtížemi, kterým tu čelím. Cítím, neuvěřitelně silně, že právě prožívám jedno
z nejnáročnějších, ale zároveň nejinspirativnějších a nejvíc obohacujících
období svého života.
A přesto, stále častěji
„zavanou“ Čechy. Ozvěny drobných a přesto nezapomenutelných chvil, sem tam
kout, který mi připomene nějaké místo v Čechách, chutě, tóny, hlasy,
tváře.
Zvláštní, že se to všechno
vynořuje až teď, po pěti měsících. Ale nakonec, možná to není až tak zvláštní. Teprve
teď se, po počátečních bouřích v Limoges, všechno uklidnilo. Až nyní si
můžu dovolit oslabující emoce jako je stesk po domově. Dříve by jen přilily olej
do ohně a on už byl tak dost silný a nebezpečný. Taaaakže, chcete se vyhnout
stýskání? Dopřejte si pořádný psychický teror! :)
Teď jsem v bezpečí,
v klidu, a mé myšlenky se víc a víc stáčí k Čechám. Libuju si v tom
rozjímání. Maluju si, co všechno podniknu mezi vánočními svátky, čemu se budu
věnovat na jaře po mém návratu. Je toho hromada, takže jsem začala sepisovat
své oblíbené sáhodlouhé seznamy, abych náhodou nezapomněla na něco „hrozně
podstatného“ (jako je zmrzlina v Tuchlovicích nebo výlet na Jizerku):).
Čas od času ale na návštěvu zavítají i vzpomínky na věci, činnosti a
chvíle, o kterých jsem si myslela, že jsou pro mě uzavřené. Také jsou jednou
z tváří stesku – tou citlivější, bolavější. Protože není se kam vracet,
není na co navázat. Tehdy si uvědomuju, jak nesmazatelně se do nás vepisuje
vše, čím procházíme. Něco ukončit nakonec vždycky znamená jen omezit svou
budoucí aktivitu v této věci. Stačí ale cokoli, třeba pouhopouhé jedno
slovo, a vše je tak živé, jako bylo před měsíci či před lety. Se vším dobrým i
zlým.
Ach ty vzpomínky. Máme chuť tišit je. Nechat minulost minulostí.
Zaujmout neutrální postoj, oprostit se, získat odstup. Možná, že je možné
získat to poslední. Ale emoce, které jednou byly silné, už na své síle nikdy
neztratí.
Lidská paměť mě fascinuje. Tím
víc, že teď pracuju s dětmi. Každá vteřina jejich života se v nich
ukládá. Většinou na nevědomé úrovni, ale každopádně ukládá. Především jako
pocit, který měly v nebo z nějaké situace. Myslím si, že právě ony pocity,
emoce, nás všechny (protože i my jsme byli dětmi) vedou v našem jednání.
Jak se k nám zachovali rodiče, když jsme udělali nějakou hloupost?
Zajímalo je proč? Rovnou nás, bez diskuzí, potrestali? Vedli nás k nápravě
škod? Zůstali věcní a věnovali se problému nebo na nás navalili hromadu výčitek
a nadávek týkajících se naší osobnosti? To všechno si pamatujeme my a pamatují
si to i děti. Naše přítomné chování se zkrátka nevznáší ve vzduchoprázdnu. Je
naplněno našimi minulými zkušenostmi, zážitky, prožitky. Často to neumíme slovy
pojmenovat. Ale jednáme v očekávání reakce, které se nám dostalo dříve.
V práci slyším dennodenně křik, často odtrhávám jedno dítě od
druhého. Jsou ty děti „od přírody“ horší a zlobivější než jejich méně
problematičtí vrstevníci? Jak je to s těmi geny? Hrají roli, ovšem. Ve
smyslu přirozeného charakteru, vloh. Ale mnohem podstatnější než to, co jim
bylo dáno do vínku, je podle mě to, jak děti byly vychovávané. Jakými metodami,
jakými postupy. Jak se k nim i v jejich raných letech chovali jejich
nejbližší.
Tak jako my se učily chodit, jíst lžičkou a později příborem, ale učily
se taky řešit konflikty, vyrovnávat se s vlastními chybami, reagovat na
nefér jednání druhých. Jak? Jakým vzorem jim přitom byli rodiče, babičky,
dědečkové, tetičky a strejčci? Co se stalo, když děti udělaly chybu?
Jsem přesvědčená o tom, že naše
děti nejsou horší než děti jiné. Jen si často prošly už jako malinkaté šílenými
věcmi. Zvnitřnily si vzorce chování, které nejsou funkční. Ty děti ale nevědí
proč a už vůbec nevědí, čím je nahradit.
Víme, jak těžké je odnaučit se chyby, které jsme se naučili například při
studiu jazyků. Odstranit chyby v jednání je tisíckrát těžší, než se
přeučovat špatně zapamatované slovíčko. A my to od dětí přesto chceme, nejlépe
hned teď. S takovým požadavkem nemůžeme uspět.
Učit „problematické“ děti novému jednání – takovému,
které jim do jejich života vnese více klidu a radosti, a které nebude obtěžovat
a ohrožovat ostatní, je nevyhnutelně dlouholetý projekt. A vyžaduje ohromné
úsilí od všech zúčastněných. To znamená nejen od dítěte! Ale i od vychovatelů,
učitelů, lékařů, nejlépe všech lidí, kteří se s oním dítětem pravidelně
setkávají. Možná se zdá, že šance na úspěch je minimální. Nebudu tvrdit, že to
tak není. Ale nakonec i minimální šance je lepší než šance žádná. Proto ji
nezahazujme. Využijme ji.
Žádné komentáře:
Okomentovat