Brive je
náramný. Pro mě ta akorát veliký – do práce, tzn. do centra, to mám 25 minut
pěšky, i tady je fajn knihovna, kavárnu jsem tu měla oblíbenou dřív, než jsem
se sem stačila přestěhovat:) a venku z města jsem taky během chvilky. A
hlavně, je tady pár lidí, kteří mi za ten moment, co jsem tady, dokázali
vytvořit domov.
V práci jsem moc spokojená. Funguje to tu tak strašně moc jinak,
až se tomu nechce věřit. Ne, že by všechno bylo pozitivní, jen je to hrozně
jiné. Částečně je to logické. Je to podstatně větší organizace, s hromadou
dětí, vychovatelů a jiných zaměstnanců. Co víc, nejsou tu jen imigranti, ale i
děti z nefunkčních francouzských rodin, což naprosto mění celou atmosféru
v domově. Přistěhovalci usilují o to, aby dostali papíry a ve Francii i po
dosažení 18 let mohli zůstat. To je velká motivace a oni na sobě proto hodně
pracují. Snaží se naučit jazyk, mít dobré výsledky ve škole, obecně nedělat
potíže. A mladí Frantíci? Rodiče je často úplně odvrhli nebo si je berou jen
sem tam na víkendy. Ale z Francie je nikdo vyhostit nemůže. Proč by se o
něco měli snažit? K čemu? Proč by měli kohokoli poslouchat? A tak dělají
kravál, z domova v jednom kuse utíkají, ve městě kradou. Ne všichni,
ale značná část. Je těžké je zkrotit. A je ještě těžší uchránit přistěhovalce
jejich vlivu.
Zkrátka, v tomto domově je život podstatně divočejší. Občas mě
napadá, že jistá pravidla, která byla nastavená v Limoges, by tady nebyla
na škodu. Hm. A tak se sama sebe ptám, co je pro ty děti lepší – tvrdý,
nekompromisní přístup, bazírování na malichernostech a tvrdé postihy za
sebemenší nepozornost, nedejbože chybu, nebo přístup, který je láskyplný,
lidský, ale místy nedůsledný a až moc liberální? Myslím, že správná cesta je
někde uprostřed.
Jsem zabydlená. Pokojík je celkem velký a příjemně prázdný. Mám tu jen
malinko věcí a nehodlám si tady toho moc pořizovat. S málem se dá žít. Víc
než dobře. Jako bych byla, nelpějíc na věcech, svobodnější.
Jinak už jsem tu několikrát byla na kurzech tance. Salsa a bachata.
Vtipná atmosféra. Plná tělocvična lidí, z nichž většina je „na lovu“.
Pánové, kteří zapáleně kroutí zadky. A dámy, které i ve svých čtyřiceti letech
hrozně moc chtějí vypadat na dvacet. V pátek jsme si udělaly dámský
večírek. S vínem, ciderem, hromadou čokolády a maskami na obličeji.
V sobotu dopoledne jsme byli na trhu. Zrovinka otevřeli nově
zrekonstruované tržiště, takže jsme ho museli prozkoumat. Příjemný prostor a
spooooousta děsně dobrého jídla a pití. Tak štiplavý kozí sýr jste nikdy
nejedli! A zdejší specialita – kachní játra, ve fíku či jiném sušeném ovoci –
delikatesa!
Zítra se půjdu ptát na podmínky registrace ve zdejším horolezeckém
klubu. Taky se chci pozeptat, jak se to tu má s divadlem a koncerty. Nu a
jinak to vidíme na kolo, výlety do kouzelných malých městeček a vesnic
v nedalekém okolí, společné hudební, filmové a gurmánské večery, a na pívo
v další z typicky francouzských irských hospod. Je dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat