Na západní frontě relativní klid

               Nuže. Mám za sebou první pracovní týden, který jakžtakž odpovídal představám bosovského dua. Komplikací a problémů však i tak byla hora, včetně rozbitého pedálu u kola a lehce průhledných kalhot (ano, i kvůli tomu si mě s vážnou tváří zvou na kobereček:)). Jojo, mají to tu se mnou těžké. Na druhou stranu, s kluky často zůstávám sama, šéfové do práce chodí, kdy se jim zachce, a když se tu objeví, tak jen šíří negativní energii a kritizují, kritizují a kritizují.

                Ve středu nám přijel nový klouček, třináctiletý Ind. Doma ho tatínek bil a pak – má sestru a ta se brzy bude vdávat. A protože svatba v Indii je drahá, ukázalo se být skvělým řešením vyslat synka do Francie, aby vydělal a do Indie posléze přivezl nějaké peníze. Zaplatili 9000 eur, aby ho sem dostali. V Indii běžná cena. Je tu a všichni v Indii jsou překvapení, že s tím vyděláváním to tu není tak horké. A klouček pláče, protože tady poprvé spí v pokojí sám, protože musí sníst všechno jídlo, které má na talíři, protože se mu stýská... Těžký, nepředstavitelný.

                Nejstarší kluk brzy odchází z domu, vstříc dospěláckému životu. Situaci krapet komplikuje fakt, že mu v srpnu vypršela pracovní smlouva a šéf ji oproti očekávání neprodloužil. Nu, peněz má vydělaných dost, tak se snad začátky nějak prokouše.

                Francouz, jediný z kluků, který není imigrantem, ale v domově bydlí, protože rodiče se o něj nemohli  či nedokázali postarat, tu včera měl tátu. Ten pán měl mrtvé oči. Je nemocný, takže byl možná jen silně nadopovaný léky, ale jeho pohled byl hrozivý. A se synkem spolu skoro nepromluvili. Syn se bavil s ostatními kluky a tatík jen seděl a díval se na zem před sebou. Smutný pohled. Podle všeho nesmírně obtížná situace, pro oba dva.

                Abych to shrnula, v práci to často není legrace, ale v Limoges už jsem si zvykla. Objevila jsem tu krásná místa, podél řeky a potoka, který do ní vtéká. Knihovna je úžasná a pár kaváren je taky moc příjemných. Zvykla jsem si už i na francouzský způsob stravování. Jím jen třikrát denně, za to pravidelně a vydatně a cítím se dobře. Mé tělo je rozhodně spokojenější, než když jsem dřív jedla málo, za to ovšem téměř v jednom kuse. A baví mě všechna ta zelenina, opravdu hora salátů, sýry a časté kombinování slaného jídla se sladkým. Jo a, přijede mi sem nějaká Češka. Už zítra! Bude tu studovat. Jaj, jak já se těším. Je fajn mít tu spojence.

                Ve čtvrtek máme se šéfy ono velké hodnotící setkání. Takže poslední dny dumám a dumám, co všechno se mezi námi odehrálo, co mi poví a co povím já jim. Jsem zvědavá. Jsem vyplašená. A zároveň odhodlaná. Nu, nechť přijde, co má přijít.

                Moc vám děkuju za každý mail, komentář, za slůvka podpory. Dělají mi radost:).