Minulý týden jsem strávila v malém
městečku jménem Sommieres (nedaleko Nimes) na úvodním semináři pro dobrovolníky
čerstvě přijezdivší do Francie. Obyčejně by se ho dobrovolník měl zúčastnit
týden až dva po samotném příjezdu do Francie. Ale Francouzi mají v létě
volný režim a dobrovolníků podle všeho taky moc nepřijelo, takže jsme se sešli
v mém případě až po téměř devíti týdnech.. Nu, ne vždycky se zadaří.
Nakonec nebylo špatné, že jsem se začátkem musela prokousat sama. Taky
zkušenost.
Seminář
má několikero poslání. Jeho důležitou součástí je část informativní a motivační.
Několik hodin jsme hovořili o tom, jaké má dobrovolník povinnosti, ale také
jaká práva, jak to chodí s pojištěním, kdo mu může pomoci, když se ocitne
v nějaké krizové situaci. Dlouhou dobu jsme věnovali přímo nácviku řešení
krizových situací. Co dělat, když je člověk na samotě u lesa, zcela izolovaný a
má práci, která není nijak zajímavá, stále se opakuje a je prostě všelijaká,
jenom ne naplňující. Co dělat, když je člověk zavalen příliš velkým množstvím
práce a na jeho bedrech leží příliš mnoho odpovědnosti. Co dělat, když nemá
dostatek prostředků na živobytí. I to se totiž může stát. Nemálo času jsme
strávili přemýšlením a debatami nad naší motivací – proč tu vlastně jsme a co
se tu chceme naučit, co tu chceme zažít.
Připraveny pro
nás byly taky lingvistické a kulturní ateliéry. Neboli šlo opravdu o poměrně
dost pracovní setkání. 16 dobrovolníků, 3 animátoři a program od rána do večera
po tři dny (v pondělí a pátek se toho mnoho nestihlo, protože řada z nás
na místo cestovala celý den, ač třeba vzdušnou čarou nebydlela daleko – vlakové
tratě ve Francii jsou speciální..). Ale krom toho (a to se dostávám k poslání
možná nejdůležitějšímu) jsme měli k dispozici bazén, pinčes, fotbálek a
prostor pro spoustu povídání, sdílení zkušeností, zážitků a společné veselení. Měli
jsme šanci potkat lidi, kteří jsou s námi na stejné lodi.
Naše
banda byla národnostně velmi pestrá. Kupodivu žádný Španěl, ani Španělka (těch
tu totiž dobrovolničí hromada). Zato Řek a Řekyně, dvě Němky, Švédka, já, dvě
Italky, dvě Bulharky, Makedonec, Moldavan, Arménec, Maďarka a dvě Číňanky.
Z toho jen dvě holky mluvily opravdu slušně francouzsky, ostatní na tom
byli podobně jako já (to znamená stále ještě žádná sláva:)) nebo hůř. Bylo
kouzelný sledovat ten švitořící babylon. A pozorovat, jak moc se nám všem
pletly ty jazyky dohromady. Teď mám teda na mysli především angličtinu a
fráninu, což byly hlavní jazyky našeho setkání. V práci byla většina
spokojená, ale našli se lidé, kteří řešili podobné problémy jako já. Nakonec je
to vždycky o lidech. Někde jsou vstřícní a velmi se snaží dobrovolníka podpořit
a sami se od něj něco naučit, jinde ho vnímají jen jako zdroj peněz a úlevu od
vlastních obtíží, případně jako přítěž, když vše nefunguje tak, jak si
přestavovali.
Bylo to
nádherných pár dní. Posilujících, obohacujících.
Nu a pak jsme
pokračovali já s Řekyní, která bydlí hodinu ode mě, a dalším Řekem do
Marseille, kde jsme strávili páteční večer a sobotu. Marseille je ve Francii
proslulým městem ze dvou důvodů. Jednak je letos evropským městem kultury a
jednak městem s trvale nejvyšší mírou kriminality. Město v rukou
mafie, se kterým si nikdo neví rady. Mno. Za jeden den toho člověk zas tak
mnoho neokusí ani neodhalí. Jestli jsem potkala nějaké mafiány, tak o tom nemám
páru. Ale dojem z toho města byl silný. Bordel v pravém smyslu toho
slova. Všude. Lidé, kteří se s drogami rozhodně nepotkali teprve včera. Ohromné množství žebráků. Včetně žen
s miminky, které spí v noci na nádraží. Arabská čtvrť, před setměním
už tam nepotkáte jedinou ženu. Za to hromadu mužů, kteří jen stojí a hledí.
Případně vykřikují něco o tom, jak jste nádherná. Byla jsem hodně ráda, že jsme
tam s sebou měli kamaráda Řeka. Který byl navíc vicemistrem Evropy v nějakém
bláznivém bojovém umění, o němž jsem v životě neslyšela. Prý je to podobné
kung fu.. No a do toho lesk velkoměsta. Nové budovy (vedle starých tlících
paneláků), dámy na vysokých podpatcích, šílená směsice všech parfémů, které vás
jen napadnou, mimořádně drahé róby, miliony lidí s cvakajícími fotoaparáty.
Vesměs nic nového pod sluncem. Velké město dneška. Ne že bych to ještě neviděla,
ale vždycky znovu mě to překvapí a donutí mnohokrát denně nechápavě kroutit hlavou
se slůvkem „cože?“ na rtu.
My to tam
pojali velmi odpočinkově. Na cestách už nějakou dobu nemám potřebu vidět všechno,
takže jsme se jen prošli v přístavu, prohlédli si starou čtvrť (která je
velmi malá, takže to opravdu netrvalo dlouho), já později zavítala do jedné
galerie a jinak si labužnicky užívali místní kávy, baget, sýrů, zákusků a večer
píva. Jo a nafotili jsme hromadu přihlouplých fotek. Kouzelný čas. Naše trio si děsně rozumělo,
takže jsme si během chvilky vytvořili „domov vprostřed Francie“. Mimochodem, víte,
jak v cizině bezpečně poznáte, že vám někdo přirostl k srdci? Když na
něj ve chvílích únavy začnete zcela automaticky mluvit česky.
Hmmm. Teď jsem
zpátky v Limoges. Nepřestěhovali mě do sklepa, ani na půdu, tak dobrý:).
Pracovat budu od zítřka, uvidíme, co se bude dít. Příští týden bychom měli mít
se šéfy a mou ochránkyní z koordinující organizace velké hodnotící
setkání. Tuze mě zajímá, k čemu dojdeme.
Přeji Vám radostné bytí v Čechách. V Čechách krásných,
Čechách mých.
Žádné komentáře:
Okomentovat