Minulý týden byl náročný. V úterý
jsme měli sezení s psychologem. Celý tým vychovatelů a já. Hodinu jsme
mluvili o EVS – tedy o mém fungování v domově. Otevřeli jsme mnohá témata,
mnohé rány, které byly napůl zapomenuté, ale rozhodně ne zahojené, zkoumali
jsme příčiny našich konfliktů
a hledali řešení, jak společně vycházet lépe než
dosud. Hlavním problémem se ne zcela překvapivě ukázala být jazyková
nedorozumění, situaci ale komplikovala i kulturní odlišnost. Protože, jakkoli
blízký je životní styl Francouzů a Čechů, v detailech se často podstatně
liší.
Druhé
setkání proběhlo ve čtvrtek a jen mezi osmi očima (ne dvanácti:)) –
v sestavě bosovské duo, já a má mentorka z koordinující organizace.
V tomto případě se mluvilo především o mé roli v organizaci, o náplni
mé práce, o očekáváních ze strany šéfů a o tom, zda vůbec chci zůstat a nadále
s nimi spolupracovat. Neboli, možnost mého odchodu byla poměrně intenzivně
„ve vzduchu“.
Tento druhý
rozhovor už se méně podobal soudnímu procesu, atmosféra byla uvolněnější. A já
mnohé pochopila. Protože se konečně našel čas na vysvětlování... Nakonec jsme
došli k tomu, že můj odchod není to, co bychom si přáli. A že zkusíme ve
spolupráci pokračovat.
Nu a tak se
učím, jak převychovávat mladé náctileté kluky, kteří mají tu problém
s hygienou, tu problém s leností (to je více než častý problém:)), tu
problém s respektováním ženy jako autority. Učím se budovat vztah důvěry,
v němž je ale jasně vymezená role má a role kluků. Učím se velet (přestaň
se smát, Štěpáne:)), učím se neustupovat, když kluci chtějí vyjednávat, protože
jim práce nevoní. Učím se dobře používat tresty, když kluci udělají nějakou
hloupost nebo jednoduše neposlouchají. Je to věda. Trestat opravdu jen čin,
který ten či onen udělal a netrestat osobu jako celek. Několikrát jsem sklouzla
k výhružkám a vydírání – „když to neuděláš, zítra žádný internet“ apod.
Cítila jsem se pak hrozně. V danou chvíli jsem nevěděla kudy kam, protože
kluci prostě zkouší hranice a smlouvají, smlouvají a smlouvají. Ale už to
nechci opakovat. Vydírání ničí vztah. Vnáší do něj prvek násilí, které podle mě
není na místě. Nikdy. Když kluci neudělají, co se po nich žádá, je to jejich
rozhodnutí a to nutně má nějaké následky - trest. Ale proč vydírat?
Je skvělé, že
tu mám dva kolegy – paní domácí a vychovatele, se kterými můžu probrat všechny
kroky, které jsem udělala. Smím se ptát, na cokoli. A vím, že mě neodsoudí, že
mi poradí, že mě podpoří. S šéfy to asi bude skřípat vždycky, ale to se
holt stává. Nejsme všichni stejní a tak si ani nemůžeme rozumět se všemi lidmi
na světě. Nicméně, i s nimi se vztah zlepšil.
Jinak, od
pondělí do středy jsem byla na návštěvě za kamarádkou Řekyní v městečku
Brive. Potkala jsem tam další dobrovolnici, Maďarku a bandu bláznivých Španělů.
Čas byl na procházky, na kávičky, piknik u nádherného jezera, na pívo
v jedné z typicky francouzských irských hospod:). Druhý večer, po
návratu z výletu do krásné staré vesničky postavené celé z červeného
kamene, jsme byli na pizze. Dala jsem si tu nejdivnější, kterou měli
v jídelním lístku. Smetana, sýr, šunka, kozí sýr, cibule, piniové ořechy,
med. Byla to ta nejlepší pizza, kterou jsem kdy jedla. Krásný čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat