Po návratu

Nědělní pikniková rozlučka s přáteli na břehu našeho jezera. Těsně po zaplnění dodávky a těsně před odevzdáváním bytu. Odjížděli jsme v pondělí v poledne.

Tak jsem tady. Doma. Už dva měsíce.

                   Po chladném létu stráveném v kempu jsme s přítelem absolvovali loučení s přáteli v Brive, stěhování do Čech (se vším všudy včetně půjčování dodávky a nutné cesty přes Belgii). Po příjezdu do vlasti jsme si prošli velkým představováním přítele rodině a přátelům, zajeli jsme si na kamarádovu nádhernou svatbu, zabydleli se a nějakým způsobem zvládli nutnou dvojitou administrativu (ta cizinecká přitom i pro cizince z Schengenu – kteří to mají oproti cizincům z třetích zemí podstatně usnadněné – stojí za to). Následoval můj návrat do školy, práce v rámci předvolební kampaně, brzy nástup do další práce, řada menších ale i tak nepříjemných nemocí a z přítelovy strany spousta vypitých lahví piva. Ještě pořád na nás čeká hromada nezpracovaných fotek, řada nevyřízených mailů a dopisů.  Neboli - návraty nejsou snadné.

                   Balancovala jsem. Snad i pochybovala, zda jsem se rozhodla správně. Na to všechno jsem byla připravená. Věděla jsem, že návrat nebude jen a jen radostný. Ale ono to mezidobí, v němž už člověk nepatří ani tam, kde strávil poslední rok života, ale ještě ani tam, kam se „vrátil“, je nějak hrozně zapeklité. Složitější, než jsem si představovala.

                   Vrátila jsem se do města, které znám, mezi mé blízké. Ale vrátila jsem se opravdu já, taková, jakou mě znali? Ne. Cítila jsem se proměněná, ale mé okolí vítalo Káču, kterou jsem byla před rokem a půl, když jsem odjížděla za svým velkým francouzským dobrodružstvím. Je to normální, přirozené. Nikomu nic nevyčítám. Ve Francii jsem žila sama, bez nich. A i když jsem občas napsala pár řádků a někdy si s někým popovídala po skypu, nemohli zachytit, že do Čech se nevrací ten samý člověk. Logicky to pak plodilo spoustu situací, v nichž docházelo k nedorozuměním a zbytečným rozporům. Všechno bylo nutné nastavovat znovu. Srážka s realitou umí mít mnoho podob.

                   A do toho všeho, Čechy umí být krásné a Češi milí, ale bohužel ne vždy tomu tak je. Nedlouho po příjezdu do Prahy jsem nasedla do tramvaje, jíž průjezd ztížila nešikovně zaparkovaná dodávka.  Tramvaják nevyšel ven a nepožádal jejího řidiče o přeparkování, ale rovnou vyrukoval s hrubými urážkami, načež se divil, že mu osočený pan řidič odpověděl, po počáteční snaze normálně se domluvit, ve stejném duchu. Je to banalita? Ano. Ale za ní se skrývá určitý stále se opakující kulturní vzorec.  Často tu (tj. tady v Čechách) nehledáme řešení problémů, kterým čelíme, ale rovnou se jdeme prát.

                   Následovala každodenní setkávání s lidmi otrávenými předvolební kampaní. Co mě tou politikou otravujete? Nechte mě bejt, mě to nezajímá! Tolik lidí je znechuceno, tolik jich podlehlo skepsi. Neříkám, že na naši politiku je radost pohledět. A pak, je těžké se zorientovat. Komu při tak masivní negativní kampani věřit? Kde je pravda? Ale je totální bojkot tou správnou cestou? Jsme až příliš zvyklí, že ten státní kolos zatím pořád ještě běží. Navzdory našemu nezájmu a naší pasivitě. A přitom si myslíme, že hůř už nemůže být. Já osobně, při vší úctě k svobodě volby všech, si myslím, že tento postoj je krajně nebezpečný. To, že pořád ještě máme jakž takž fungující zdravotnictví, školství, v domech máme elektřinu a žijeme mimo válečné konflikty, není samozřejmostí. Za tím vším stojí konkrétní lidé, různé skupiny, které se, pokud si ti nahoře začnou moc vyskakovat, bouří. Pasivita nás k lepším zítřkům nepřivede. Aktivita možná ne, ale možná ano. A to je ten podstatný rozdíl.

                   My Češi mudrujeme, hudrujeme. Povídáme si o tom, kde, kdo, jak a koho okradl, kdo zase jednou šikovně unikl spravedlivému trestu, kdo nás určitě ošálí v nejbližší možné době. Není hrozné žít ve světě, který je tak strašně negativní, bolestínský a nenávistný? Kritizovat, to nám jde výborně. Ale něco ocenit, vyzdvihnout, bez zpochybňujících komentářů, v tom už moc často nebodujeme. Přitom tu máme tu tolik schopných lidí. Šťastných lidí. Kteří skvěle zvládají své řemeslo, práci ve své organizaci, ve svém podniku. Proč o nich v hlavních zprávách skoro neslyšíme a v nejvíce čtených novinách se o nich nedočteme? Smrděly by pozitivní zprávy komunistickou propagandou? Někdy mám pocit, že se držíme v blátě a v blátě chceme držet i ostatní.

                   Tak jsem se nechala unést. Krásný příklad toho, kolik toho snese papír. Neodpovídá, neodporuje, nepřepíná.

                   Můj návrat však naštěstí nebyl naplněn jen nepříjemnostmi. Čekala na mě řada velmi krásných překvapení. Ne každý řidič tramvaje totiž reaguje tak jako ten, se kterým jsem měla tu čest v prvních dnech po příjezdu. V obchodech na mě lidé často byli a jsou milí. A věřte tomu nebo ne, milé byly i úřednice na takových místech jako na cizinecké policii. Dokonce i servis v řadě kaváren se zlepšil. Většina baristů a servírek mě obsloužila s úsměvem a i mé objednávce se věnovali s péčí, která je hodna ocenění. To, že mě tím překvapovali, o něčem svědčí – že totiž něco takového pořád ještě v našem kraji není standardem. Ale podle všeho jdeme správnou cestou.

                   A přivítání přáteli a rodinou? Přála bych vám takové. Děkuji všem mým blízkým za vyjádření takové podpory a všechny radostné momenty, které po návratu sdíleli se mnou.

                   Díky taky Vám všem, čtenářům, kteří jste se prokousávali mými snad dobře stravitelnými řádky.

                   Návrat jsem přežila. Dobrodružství ve Francii skončilo, začíná nové. V Čechách.