Od poloviny prosince do
5. ledna jsem byla na cestách. V Chambonu – na střednědobém semináři pro
dobrovolníky, kteří ve Francii zůstávají déle než 6 měsíců, v Pyrenejích,
v Čechách – a to konkrétně v Liberci, Praze a Jihlavě. Z toho
všeho se do velké míry ještě dnes léčím. Přeháním. Ačkoli, ne tak docela:).
Trpím chorobou, kterou sama pro sebe nazývám
životní gurmánství. Jistě znáte ten roztomilý paradox, že labužníka, který si
potrpí na kvalitu podávaného jídla, v Čechách nazýváme gurmánem, zatímco
ve Francii totéž slovo znamená „jedlík“. Ten, který si v jídle libuje, ale
tak trochu nezná míru a jí prostě strašně moc (pozn. ve Francii se labužník
řekne „gourmet“, čti gurmet). Nuže, já občas podléhám životnímu gurmanství ve
francouzském smyslu slova. Mám potřebu všechno okusit, vyzkoušet, využít každou
životní příležitost. Občas pak zapomínám nejen na své nejbližší, ale hlavně
sama na sebe. A to není fajn.
Abych si uvědomila, jak moc to umí být
kontraproduktivní, neboli mě samé nesvědčící, dovedlo mě to až do Pyrenejí.
Trávila jsem tam štědrý den s dvěma vychovateli a 11 dětmi, kteří nemohli
Vánoce trávit u svých rodin. Nebylo to špatné, vůbec, ale mně bylo smutno.
Cítila jsem, že mé místo v té chvíli bylo doma, ne v Pyrenejích. Nu.
Potřebovala jsem lekci.
O to intenzivnější pak ale byly chvíle
v Čechách. Řada nádherných setkání, cukroví, český chleba, spousta silných
rozhovorů a praní s přáteli... Díky všem, kteří si ve svém našvihaném
programu (protože nejen já jsem na tomhle světě uhnaný blázen:)) našli skulinu,
aby se se mnou mohli potkat. Slibuju, že příště zase přivezu foie gras, husí
(ano, spletla jsem se, o kanibalismus nešlo..:)) játra :).
Po návratu přišly dny výrazně klidnější.
S přáteli jsme se všichni sešli až v sobotu večer. Ještě v pátek
na můj pivní návrh krom jednoho kamaráda všichni odpověděli, že jsou naprosto
hotoví a že tedy moc děkují za prima nápad, ale že se nehnou z domu.
Poměrně hodně jsem byla sama. Často jen já, můj obří šálek čaje a hudba. Kouzelné
momenty, léčivé.
Nu a teď se zvolna všechno vrací do normálu. Na
dnešek jsem spala jako dřevo krásných 10 hodin, ale jinak mi stačí mých
tradičních 7-8. V práci už nejsem tak vykulená jako první dva dny a
fránina konečně za něco stojí. Mám za sebou svou povinnou vídeňskou kávu
s ohromnou porcí šlehačky, dvakrát už jsem byla pozdravit jezero. Jsem
spokojená a cítím se tu doma.
Moc
vás všechny zdravím, za české chvíle ještě jednou díky a do nového roku jen to
nejvíc nejlepší. Příště to tady v blogu vidím na hudební okénko. Těšte se.
Žádné komentáře:
Okomentovat